Knihy

Terry Pratchett, aneb objevení Ameriky!

Tedy – objevení Terryho Pratchetta! Samozřejmě se ke mně toto jméno dostávalo ze všech stran a já jsem se mu tak nějak vyhýbala. Mainstream nebyl nikdy nic pro mě a jakmile je knížka populární, automaticky se pro mě stává nechtěnou. Je to povrchní – naprosto nelogický a na hlavu, ale taková já už jsem. Na hlavu. Ale při výběru vánočních dárků jsme strávili v knihkupectví NESKUTEČNOU spoustu času a Víťa se dostal do fáze „pojďme koupit spoustu knížek a pojďme číst!!“

(poznámka pod čarou – už 3měsíce „čteme“ společně Silmarilion. A už 1,5 měsíce jsme na té stejné straně)

No ale – táta s bráchou už mají komplet serii Zaklínače, Víťa Pána prstenů a Stopařova průvodce po Galaxii…

(Já mám myslím kompletní serii WITCH knížek, ale to bych sem myslím neměla tahat:D)

((samozřejmě z dětství schované pod postelí – ne že bych je teď kupovala 😀 😀 ))

A najednou jsme se dostali k celému regálu s Terry Pratchettem!

Já k tomu byla dost apatická – necítila jsem se na to pouštět se do TAK OBŘÍ série. Jenže Víťovi se to zamlouvalo. Já navíc řekla, že brácha nějaké ty knížky četl a líbily se mu. Takže bylo vymalováno a koupily se první dvě knížky – Barva kouzel a Lehké fantastično.

Trvalo to, ale pak se nešlo odtrhnout!

Upřímně a na rovinu – třeba 50 stran mi trvalo se do toho začíst.

Možná jsem nebyla v nejlepším rozpoložení, možná jsem byla zvyklá na naprosto odlišné žánry, ale jednoduše mi to nešlo.

Nesmála jsem se, protáčela oči…

A pak najednou – z ničeho nic – jsem se začala smát.

Smát, ušklíbat se, číst na ulici (protože jsem nestihla stránku/kapitolu dočíst v tramvaji)… Neskutečně mě to pohltilo. To uvažování a ta kreativita! Jako by mi konečně někdo skutečně rozuměl – mně a mému stylu humoru.

Ale ta fantazie – pořád to nedokážu pochopit. Jak srozumitelně a zároveň zábavně to dokázal napsat, že se v tom člověk neztrácí a velice brzy dojde k zjištění, že to chápe. Chápe jak Zeměplocha funguje, že je tam možné vlastně všechno a nemůže se divit ničemu… Neuvěřitelný zážitek.

Kniha druhá – stejná, ale vlastně jiná

Ve výtahu, ponořená do čtení, jsem potkala pána z vedlejší kanceláře, který knihu poznal a prohodili jsme o ní krátký rozhovor. Taky mu trvalo, než se začetl, ale nakonec ho to také zcela pohltilo. Ale u 7-8 knihy, už mu to přišlo stejné a přestalo ho to bavit. Tady to asi skutečně dokážu pochopit, protože ačkoli je ta fantazie NEUVĚŘITELNÁ, pořád je ocamcaď-pocamcaď 😀 Ale líbí se mi na tom to, že jak na sebe knihy volně (hodně volně) navazují, tak je člověk může na pár let odložit a pak pokračovat dál, aniž by se ztratil v tom, co vlastně čte 🙂 Druhá kniha se mi líbí stejně tak, jako první 🙂 Ale dokázala jsem ji odložit a teď čtu Průvodce po Srí Lance 😀 Protože – to je teď krapítek aktuálnější a je tam 100x víc obrázků 😀

Váháte? Zkuste to!

Ať už jste nebo nejste příznivcem tohoho žánru, určitě doporučuji to zkusit. Já jsem taky fanda hororů a krvavých detektivek, ale zároveň se i ráda zasměju. Tenhle benefit jsem ale měla pouze u autobiografie Ellen DeGeneres a pak jsem to nevyhledávala (bála jsem se, že se akorát spálím). Takže jo – určitě to zkuste a dejte tomu třeba těch 40-60 stránek čas 🙂 Třeba vám bude taky jen trvat, než se naladíte na stejnou vlnu s autorem 🙂 Ale rozhodně to stojí za to 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.