Portugalsko, Ze života

Covid po portugalsku

To jsme si takhle vyrazili s přáteli na večeři – všichni očkovaní, všichni zdrávi, jediná jedna prý měla rýmičku, ale udělala si dva testy a negativní.

V noci jsme si pak drandili domů na koloběžce v celku nedostatečně oblečení a v úterý ráno se probudili se škrábáním v krku. Rýmička, jasná věc. Pro jistotu jsem se doma otestovala a negativní.
Večer se nám ozval jeden z těch přátel, že má horečku a pozitivní test.
Ve středu mi bylo o něco hůř a další z party s covid pozitivním testem a jeho přítelkyně (ta s rýmiřkou) negativní antigen, ale je jí strašně zle a čeká na PCR.

Není o čem – chci vědět, jestli je to covid, už jen kvůli třetí dávce očkování a návratu do České republiky.
Hledání na webu? Peklo! A to dokonce i pro rodilého portugalce. Najít si testovací místa v Lisabonu nebo Portu asi není tak komplikované, jako v méně turistické oblasti, jako je Coimbra.

Takže lékárna – protože tam už jsme se nechávali testovat v létě. Ostatní to nic nestálo, ale musíš se objednat. To, že jim testovací systém nefunguje bohužel nemáš komu říct, protože telefon nikdo nebere. Tak jsme tam šli, čekali, dostali link do systému pro objednání se na druhý den.
I druhý den tam se mnou naštěstí šel Paulo. Lékárnice sice tvrdila, že angličtina by byla ok, ale s tím, jaký problém jim to dvěma dělalo v portugalštině si neumím představit domlouvat se v angličtině.

Nejprve to vypadalo, že to nepůjde vůbec, pak že teda musím zaplatit, pak že platit nemusím, pokud mám pas. Ten mám leda jako fotku v mobilu – ale to prý stačí. Tak ho posílám na jejich mail, další čekání, pak přijdou dvě lékárnice a že teda OK a ať zaplatím 20€. Škoda peněz, říkám si, ale jsou to jen peníze.

Test dost důkladný, ale to je tady vždycky – ať už jde o PCR nebo antigenní.

Za 15minut volají Paulovi, že test je pozitivní.

Mně za hodinu přijde potvrzení mailem. Takže tu máme potvrzení -> 2022 je prostě 2020 podruhé. Napoprvé to byl „jen obyč covid“, teď pro změnu (asi) ten spešl omikron 😅…

A teď velká sranda – co dál?

Dovolala jsem se na svou pojišťovnu, kde mi řekli, že pokud nemám covid připojištění, tak mi nemůžou nijak pomoct. Sranda je, že na tohle jsem se přesně ptala svojí pojišťovací agentky a řekla mi, že je to „nepsané pravidlo“, že se pojišťovny o své klienty starají i když jde o covid (protože pandemie). Takže prdlajs – nic takového neplatí a kdybych nebydlela u Koblížka, tak jsem v tom za slušnej balík za spešl hotel. A v případě nutnosti nemocnice bych se musela spolehnout na veřejnou – ta by mi byla proplacena, ale na základě evropského zdravotního průkazu, nikoli pojištění.

Tak jsme přes patero stránek zjistili, že další postup je PCR test.

Web je k ničemu, takže nezbývá než se dovolat na veřejnou linku zdravotního pojištění/ hygienickou stanici. 15 minut klikáte na 1,8,1,1,1,2,3,7 …  , pak JEN 40 minut čekáte. A to jsme prý byli šťastlivci. Následoval hovor s operátorkou ohledně příznaků a proč voláme. Paulo vzhledem ke kontaktu s covid pozitivní namorada (mnou) dostal smskou kód pro objednání se na PCR test zdarma.

Já, jakožto cizinka, si to musím vyřídit na jiné lince – přepojili nás. 10 minut to vyzvánělo a pak to přeskočilo opět na tu děsně otravnou melodii nazpět.

Celková doba čekání – 3 hodiny a 5 minut.

Když už jsme to skoro vzdali, zvednul to klučina a nám se ulevilo.

Všechno ok, vše jsem mu řekla – neskutečně milej kluk, furt se omlouval, když mě nechal 10 vteřin čekat, že si musí něco ověřit.

Nakonec řekl, ať teda zůstanu v samoizolaci na týden a jestli pro mě může ještě něco udělat. Tak říkám no, ano – potřebuju potvrzení o prodělání covidu (recuperation certifikate – nedokážu si to pořád zapamatovat). Ticho, omluva, odběhnutí se zeptat … a přišel s tím, že to raději vysvětlí Koblížkovi. Tomu řekl, že musím do nemocnice, kde mi to potvrzení dá doktor, protože pro cizince to oni nemohou vystavit. Pro Portugalsko by stačil ten antigenní test z lékárny, pro ČR ne.

O hospital

Tak jsme jeli v osm večer do nemocnice s tím, že pohotovost zavírá v deset, tak snad nás vezmou …
Čekáme na příjem venku. Zima jako v psírně, takže já za deset minut unavená, nasraná a rozkašlaná.
Pak pro nás přišel chlapík, moc milej, komunikoval naštěstí s Koblížkem.

Šli jsme se dovnitř zapsat. Tam milá paní na recepci, ráda, že může komunikovat s Koblížkem – obzvláště ohledně mého jména. Třikrát jsem za ten večer někomu potvrzovala, že to jsou skutečně všechno moje jména (= ano, mám jen jedno jméno a jen jedno příjmení).

Vyplňujeme, vyplňujeme a najednou za sebou slyším „Žana“ = otočím se, mává na mě sestra, tak jdu.
V angličtině se mě znovu ptá na symptomy a hlavně na dýchání. Změřila mi okysličení krve a jestli nemám horečku.

Pak mi vytiskla jmenovku, dala ji na nemocničí náramek, ten mi dala na ruku a ať jdu za ní.

V tu chvíli už jsem začala vnitřně panikařit, že nechápu, proč mě někam vede a proč mám ten identifikační náramek! Tak mě odvedla do nějaké místnosti, tam bylo 8 lidí, tak mě vzala jinam (cestou na chodbě dalších 4-5 lidí) a v další místnosti jen 5, tak tam mě usadila a ať počkám na doktora. Během cesty mi řekla, jestli jsem tu s někým, a že jestli teda přítel ještě není testovaný, tak možná bude v jiné místnosti než já.

Sedla jsem a panika. Všichni evidentně nemocní (tohle byla vyloženě ambulance vyhrazená pro covid pacienty), všichni Portugalci, já mobil se 40 % baterky a Koblížek mi napsal, že si mě tam možná nechají přes noc. On dovnitř vůbec nešel – poslali ho domů. Takže jsem byla sama v nemocnici, naprosto jsem nechápala proč tam jsem, když nepotřebuju ošetřit, jen kvůli debilnímu papíru potřebuju PCR test.
Bylo mi zle, byla jsem unavená a z úzkostnou panikou se mi fakt nedařilo pracovat.

Šílenství.

Po hodině a půl (v deset večer) nám sestra přinesla jogurt a sušenky, jestli prý chceme. Tak to jsem se skoro rozbrečela. Dala bych duši za vodu, ale tohle bylo tak strašně milé, že by mi stačilo i lízátko. (Poznámka rodilého portugalce – tohle asi dělají jen na covid oddělení, protože Koblížek to nikdy nezažil, a to čekal na ambulanci přes 3,5 hodiny.)

Po desáté pro mě přišel doktor, a jestli prý umím i jiný jazyk, než anglicky. Tak jsem řekla “portugalsky malý”, načež usoudil, že angličtina bude fajn. Mimochodem – chlapík původem z Francie, vystudoval ve Španělsku a anglicky se naučil přes Netflix. Nikdy ten jazyk nestudoval, ale uměl perfektně. To jen tak pro zajímavost.

Strašně milej (jako všichni)! Řekl, že mě tam nechce držet, že je pro ně důležitý, abych dýchala v pohodě a znala všechny červený vykřičníky = jak se ten stav může zhoršit. Udělal mi PCR test, poslechl plíce, srdce, teplota, tlak. Trochu rozdíl oproti tomu, že v Čechách se vám už neozve ani hygiena a jediné co máte, je pozitivní výsledek testu a o karanténě se dozvíte skrz sms, nebo si to dohledáte na webu… Ovšem na základě téhle zkušenosti bych pořád raději ten lhostejný přístup v ČR, ale bůhví jak to mají cizinci s přístupem u nás. Na druhou stranu, kdybych na tom byla hůř, tady to berou fakt vážně/zodpovědně (ne, že u nás ne – ale konstatuju, že tady taky).

Pak mě poslal domů, že výsledek přijde asi za dvě hodiny a pokud bude pozitivní, tak se mi ozve doktor druhý den a všechno se mnou probere + vyřeší potvrzení o prodělání.
Koblížek celou dobu čekal v externí čekárně, kde bylo odhadem 12 stupňů. Nakonec jsme se tam ještě vraceli, protože se mě nikdo neptal na mail ani telefon, tak nebylo kam poslat výsledek testu. Koblížek ale zapomněl, že jim dával svůj telefon – takže to posílají automaticky jemu (protože on rozumí).

ÚRYVKY Z KONVERZACE

Za dvě hodiny přišel pozitivní výsledek a odkaz, kam se musel zadat kód z smsky a moje číslo. Jaké? Bůhví. Z občanky ani karty pojištěnce to číslo není.
Naštěstí je to jen kvůli formuláři na neschopenku a neschopenka z Portugalska nikoho v práci asi moc zajímat nebude…

Koblížek se objednal na test druhý den ráno (na telefonu strávil tentokrát jen 50 minut). Tam šlo prý všechno hladce a skoro bez čekání. Portugalcům tu dělají pro jistotu PCR test z nosu a zároveň další z krku – kdyby jeden byl asi neprůkazný, ať tam člověka neženou zas. A večer dostal potvrzeno, že má taky covid.

Takže jsme si tu týden pochcípávali – doktor se samozřejmě neozval, takže mu dneska zkusíme zavolat. Trochu se obávám, jak tenhle příběh bude pokračovat, ale to už by byl nesmyslně dlouhý článek.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.