Camino

#5 Camino Primitivo – Raul

DEN 6.

V 7 už bylo Albergue takřka prázdné – díky bohu. Před odchodem jsem byla na toaletě celkem 2x. Pak jsem se ještě 2x vracela. Jednou jsem ušla asi 10 metrů, podruhé k obchodu, který byl včera stejně jako dneska zavřený. Bylo mi příšerně zle z té večeře. Po těch dnech o ovoci, mrkvi, salátu, tyčinkách a bagelu, byla ta večeře příliš velké sousto pro moje zažívání.

Ještě v Grand de Salime jsem potkala kolii, co chtěla po kolemjdoucích aportovat spadané blumy. Sundala jsem batoh a vydržela u ní asi 15 minut. Po nějakých pěti už se mi kutálely po obličeji slzy jako hrachy. Strašně mi opět zachyběla.
Cílem téhle cesty mělo být, mimo jiné, i vyrovnání se s její ztrátou. Šla jsem a povídala jsem si s ní tiše. Snažila jsem se (moc) neplakat, protože mě bolela hlava ještě ze včera.

V další vesnici jsem si koupila ovoce a tři bonbony. Nepoučitelná😃.

Tam se ke mně přidal Raul. 33 letý ajťák a bývalý profi hráč basketu. Hned na začátku jsme se ztratily. V podstatě okamžitě.

Španěl, ale mluví anglicky asi stejně, jako já. A šlo se rázem daleko veseleji. Je fér přiznat, že to byl hezkej kluk a byla s ním sranda. Dneska to bylo 28 km s jednou zastávkou na toaletu ve vřesech (kde jsem myslela, že se rozdělíme, protože se opakovalo ranní utrpení) a pak další dvě na pivo🍻.
Překročili jsme „hranici“ do Galicie, kde se mění otočení mušle ukazující směr. Doposud se šlo od paprsků ke středu, v Galicii se jde od středu k paprskům (viz fotka níže). Ale obvykle jsou tu i šipky, takže ztracení se moc nehrozí😉.

Do Fonsagrady jsem dorazala unavená „tak akorát“ a celkem veselá. Další výhoda té spoleřné cesty byl fakt, že Raul byl Španěl a po zjištění, že jsem spala na hřbitově, mi hnedka zamluvil postel v Albergue. 10€ ale krásný – pohodlná postel, krásné umívárny, velikánská kuchyně! Ale na večeři jsme šli ven – prý si tu musím dát chobotnici (pulpo). Byla moc dobrá, ale opět mi tak úplně nesedla. Udělali jsme si nákup na druhý den (koupila jsem si jogurty na snídani) a ovoce s oříšky.

DEN 7.

Ráno mě potěšilo káva udělaná pro ostatní poutníky od někoho, kdo vyrážel velice brzy. Já si posnídala nektarinku s jogurty a vyrazili jsme. Raul na mě čekal, tak jsem měla radost, že aspoň můžeme povídat a sdílet pocity.
Musím říct, že jak to jít s někým, tak jít to sám, má něco do sebe. Když jdete sami, jste ve svých myšlenkách a stále máte telefon, abyste se o zážitky podělili s těmi, co jsou doma. Ale když jdete s někým, tak napojení na sám sebe samozřejmě nemůže být takové, ale zase sdílíte tu cestu s někým dalším.
„Jé to je krásný výhled. Viděls tu krávu? Dáme si pivo? Tady to nádherně voní…“

To ráno byla až do 11 hodin mlha. Neuvěřitelná, hustá mlha!

My jsme naštěstí nespoléhali jen na značky (ačkoli by to šlo, ale kvůli mlze se velice snadno přehlédly). Já jsem takhle s krosnou běžela (fakt běžela) za poutníkem, který neodbočil, ale nevnímal volání. Byl to super pocit takhle pomoct, protože po pár dnech fakt každý zbytečný krok zabolí.

Cestou jsem se naučila a okamžitě taky zapomněla několik slov. V hlavě mi zůstalo jen označení pro tele (od krávy, ne mě) – ternero. Mají tu i speciální plemeno krav na maso, nádherné krávy, ale o tom nechci ani moc přemýšlet. Po cestě zastávka na pivo, pak na sangrii. Pár slziček u ušatého psa s míčkem a dvě stoupání plné nadávek od nás od obou.

Cestou jsme se spojili s další dvojicí – Meg a Ricardo.

Med je z Urugvaje a mluví perfektně anglicky i španělsky, Ricardo z Itálie a pouť jde z náboženských důvodů. Dokonce má s sebou v krosně košili a společenské kalhoty do kostela.

Všichni jsme si vzájemně potěžkali krosny – vyhrála jsem to na plné čáře (nebo prohrála? protože sem debil a mám jí těžkou jako prase?..) a šlo se společně do Ocadavu. Tam jsme se rozdělili a my s Raulem pokračovali. Mě bohužel po pár set metrech začaly děsně bolet nohy, ale to popojití stálo za to. Ubytovali jsme se v krásném poloprázdném Albergue Castoverde na 6€ na noc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.