Camino

#4 Camino Primitovo – Hospitales a krize

DEN 4.

Dneska se šlo Hospitales. Věděla jsem o tom tři informace:

  1. Je to stále a pořád do kopce (takže to někteří obcházejí).
  2. Nikde tam není obchod ani studánka na doplnění vody.
  3. Je to nejkrásnější část Primitiva.

Všechny tři informace se překvapivě potvrdily.

Po druhém kilometru to bylo stále a pořád do kopce. Ale stálo to za to. Výhledy, panoramata, absolutní ticho. Jediné, co bylo slyšet, byly bimbající zvonky na krcích krav. Všichni poutníci (moc jich nebylo), udržovali dekorum a byli tiše. A pokud nebyli, vítr odnesl jejich slova někam zcela mimo můj dosah.

Nikdy jsem takový klid a mír nezažila. Ani před tím, ani po tom.

Vítr byl studený, bez kalhot a bundy bych byla do odpoledne nemocná, ale se správným oblečením už ani ta krosna nebyla těžká, prostě to celé dávalo smysl. Bylo to výjimečné místo.

Po několika kilometrech po hřebenech se scházelo šílenou cestičkou dolů. S 15 kg na zádech a ne-kotníčkovejma botama jsem měla celkem strach. Nechtěla jsem si odrovnat nohy, tak jak se to stalo třeba Marcusovi. S tím jsem po sestoupení z hor docela poklábosila. O životě, o cestě, co a kdo na nás čeká doma.

V cíli etapy – Berducedo – byly jen tři Albergues. Do prvního jsme vlezli, plno. Marco objednal kávu a já si potřebovala na chvíli sednout, spoléhaje, že místo bude v dalších. Venku seděl Owen, který tam už prý jí a odpočívá dvě hodiny a prý neví, kde je další Albergue. Tak jsme se domluvili že dopiju a jdu tam s ním.

V dalším měli plno a v posledním jedno poslední místo. Jelikož měl Owen pochroumaný kotník (tak jako Marco), nechala jsem mu to místo. Jednak jsem věděla, že kdyžtak dojdu do další vesnice (ale to už by bylo dost na krev!), anebo mi nabídl Marco, že můžu být s ním na pokoji, protože si rezervoval celý pro sebe přes Booking. Tak jsem nakonec šla. Paní domácí si mě změřila pohledem a dost drsně něco povídala a pořád ukazovala směrem ke mně. Takže jsem nakonec platila půlku pokoje – 20€ – protože přeci to nebude celé platit Marco. Nebudu lhát (a chápu, že si teď třeba odfrknete), ale totálně mě to nasralo. Šla jsem tam na pozvání, můj limit bylo 10€ za spaní, ale chtěla jsem si zachovat tvář (trapka) a tak jsem to zaplatila. K večeři jsem pak měla něco panini za 3,5€ a ještě přemýšlela, jestli si pulku nenechat na zítra.

Pokoj krásný. Měkká postel, teplé duchny, teplá voda ve sprše na dost dlouho a kecali jsme do večera. Aby nedošlo k nedorozuměním – každý ve své posteli vzdálené přes celou, dost velikou, místnost.

DEN 5.

Ráno tradiční španělská snídaně. Suchý (tentokrát i studený) toust, marmeláda, máslo a lavor kávy. Bonus byl džus z krabice. Není to hotel, ale v tu chvíli (a s tou cenou) jsem očekávala něco víc.

Marco si bral kvůli kotníku taxi, zkusí mu dát jeden den odpočinout a pak se uvidí.

Dnešní etapa měla jen 20 km, tak jsem počítala s tím, že bych šla dál a pak třeba spala venku, abych nahnala to, co jsem utratila za ubytování den před tím.

Prvních cca 10-12 kilometrů bylo prima. Krásná cesta kterou hyzdil pouze co 5 metrů kapesník na zemi . Ne posmrkaný, ne zahrabaný nebo pohozený kus od cesty v lese. Jako kdyby za 24 hodin tak 200 lidí prostě hromadně močilo (či něco víc) podél cesty. Fakt jsem se za ně cítila strašnou hanbu a byla naštvaná, ale ta příroda a cesta byla pořád úchvatnější.

A pak přišla krize…

Nikdy před tím jsem nic podobného nezažila. Prostě jsem se sesypala, brečela a motala se po cestě. počasí bylo krásné, cesta nebyla zas až tak obtížná, ale já byla vyřízená.

Fyzicky, emočně.

Už jsem prostě nemohla. Zprvu jsem nemohla ani popadnout dech, natožpak mluvit. Nepomohla svačina, odpočinek. Při stoupání se mi podařilo trochu nabrat dech a mluvila jsem s našima – chudáci byli zrovna na kole a kvůli mně si udělali 15 minut přestávku. Pak jsem volala snad hodinu s Davidem. A díky nim jsem se dostala do Grandas de Soline a zakončila tam etapu. Nestyděla jsem se za to. A už vůbec ne po zjištění, že jsem přišla ve 13:15 a ve 13:30 bylo Albergue už plně obsazené. Bylo to to „státní Albergue“, které jsou nejlevnější (pak jsou myslím i nějaké církevní, ale upřímně jsem se po tom moc nepídila).

Trochu podezírám lidi, že jezdí taxíky po pár naťapaných kilometrech a obsazují právě tato nejlevnější Albergue (ale to je asi blbost – kdo má na taxík, tak nehledí tolik na cenu ubytování).

Albergue je teda ale fakt otřesný. Myslím, že vyšlo na 6€, ale všude plíseň, rozviklaná palanda, smrdutá a špinavá sprcha.

Celé odpoledne jsem trávila v parku. Chtěla jsem meditovat, ale spíš jsem koukala na příchozí, pozorovala holuby a děti. S Marcem jsem se domluvila na večeři (čert vem rozpočet, další krizi nechci) a rozhodla jsem se vykašlat na celtu a kolíky. Je to těžký, kolíky koupím Lucce nový a kdybych spala venku, musím to zvládnout jen s karimatkou.

Na chvíli jsem se před večeří natáhla a propíchla si puchýře. Co člověk to názor – já propichovala a dezinfikovala a nemůžu si stěžovat. Co jsem viděla u ostatních, to byl fakt hnus. Propichovat puchýře, střídat DOBRÉ ponožky – to je moje cesta k „úspěchu“.

Večeře byla skvělá. Maso a hranolky, láhev vína (pro dva), chleba s gorgonzolou a desert = spešl poutnické menu a 8€ na osobu.

Strašně jsem se přejedla. Vlastně nechápu, jak jsem se dopotácela na ubytování a stejně, jak někdo hlučně chrápal, tak moje břicho nasadilo beatbox. Bylo to hrozný, ale nějak jsem usnula.

To jsem totiž ještě netušila, co bude ráno…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.