Camino

#3 Camino Primitivo – Bouře! Salas-Tineo a dál

DEN 3.

Tenhle den byl od první chvíle zvláštní. Skupinová snídaně nás posledních spáčů byla velice skromná, ale hezká. Nikdo moc nemluvil anglicky – všichni jižané, kteří i přes rozdílné národy mají nesmírnou spoustu slov společných (italština – portugalština – španělština).

Za Salas byla možnost odbočky na vodopády – doporučuji. Udělala jsem tam spoustu fotek, ale zpětně vyhodnotila, že použitelné jsou asi dvě tři. Stane se.

Po obědě (tedy po čase oběda, já si opět vystačila se sušenkou a ovocem) jsem dorazila do Tinea, což měl být konec etapy. Ale i přes ty dva puchýře, ze kterých už se stala spíš chronická bolístka, jsem byla celkem v pohodě a chtělo se mi jít dál.

Tak jsem šla!

A bylo to skvělé rozhodnutí. Protože kdybych poslechla rozum, který mě varoval před těmi – doslova černými – mraky, nikdy bych nezažila, co jsem zažila. A taky jsem byla plná setkání s krávou na uzoučké cestě, které se nedalo takřka vyhnout. Strašně moc jsem si jí chtěla pohladit, ale ty rohy byly dostateřně odstrašující.

Cesta byla skvělá a nikoho jsem na ní nepotkala, (skoro) všichni poutníci skončili v Tineu, nebo byli již dávno v následujícím městečku. Byla jsem tam úplně sama, na nádherných cestách po vrstevnicích mezi poli a lesem, až jsem přišla na vrcholek kopce, kde vedla cesta mezi loukami.

Normálně by tam možná byli ovce nebo koně, ale jelikož nebe vypadalo jako o půlnoci, nebyl tam nikdo-nic. A bylo přesně to perfektní ticho před bouří. Jak kdyby všechno přestalo a připravovalo se na to, co má přijít. Na sobě jsem měla už dávno preventivně nepromokavou bundu a přes krosnu obal.

Zajímavé bylo, že to nezačalo dvěma kapkami, ale prostě z ničeho nic spadlo nebe. V uších mi hrál jeden a ten samý playlist dokola další 1,5 hodiny, než se vybila baterka, protože jsem neměla odvahu rozepínat kapsu a dotýkat se telefonu.

Chvíli jsem uvažovala, jestli je to ještě déšť, nebo boží hněv. Bohužel z kopce dolů jsem šla lesní cestičkou, ze které se stal tobogán a cesta, která by normálně zabrala nanejvýš 20 minut, mi trvala 30. Nezdá se vám to jako takový rozdíl? No, ono když půlku cesty surfujete, tak to jde celkem rychle. K mému úžasu (který trvá doposud) jsem neupadla a nijak se nezranila.

Cesta měla být 10 km, byla 12. Také se to nezdá jako žádný rozdíl, ale ty poslední 2 km byly nejhorší. Přestalo totiž pršet a já si naplno užila ty šíleně promáchané boty, které jsem věděla, že neuschnou a mě čeká Hospitales – nejtěžší úsek cesty.  Bunda nevydržela – tedy, možná jsem ji spíš propotila zevnitř, ale ramena promokla kvůli popruhům krosny a kalhoty, to by nezvládly žádné. Byla jsem úplně vyřízená. Mobil se mi vybil někde na 7 kilometru, ale věděla jsem, kde to ubytování je domlouvala kolenům, která mě začala zlobit, že ještě prosím prosím kousíček, že pak si odpočineme. Celkově jsem v tom dešti byla 2 hodiny a mám neskutečný respekt k lidem, co v takovémto počasí šli třeba půlku Camina. Déšť mi nevadí, ale tohle bylo vodní peklo. Viditelnost hrozná a durch do 3 minut.

Ubytování bylo podle aplikace supr čupr a vyhlášené. No, za mě teda ne. Jedna velká místnost s 26 postelemi by mi tolik nevadila, ale žádná wifi, žádná kuchyňka (i když ji inzerovali) a vypadávající elektřina. Za 10€. Majitelka se ptala, jestli chci snídani – řekla jsem, že ano (v domnění, že je v ceně – nebyla.)

Boty jsem vycpala novinami, které mi zařídil Joe v krámě. Sešli jsme se tu zase Joe (kecali jsme o brexitu, ačkoli si stěžoval, že se ho na to ptají všichni – ale doprč, co by čekal…), Owen a Julie. Ta popojela taxíkem, protože na předchozím ubytku měly brouky a v té bouři by sem už nedošla. Dostala jsem od ní náramek Camino primitivo, jako vzpomínku, a já jsem jí na oplátku koupila nášivku (a sobě také). Může to znít hloupě – možná „holčičí“, ale vlastně to byl krásný moment. Na oslavu svého super těla jsem nám (mě a tělu) koupila velkou nudlovou (instantní) polívku (protože budget jsem za den 2x překročila).

Asi bych se měla přestat divit, proč mě teď tělo sabotuje. Prostě mi to jen vrací i s úroky.

Večer někdo šíleně chrápal – vážně brutálně. Chvíli jsem seděla na posteli a ze spodního patra vykoukl Marco – Ital, se kterým jsme také prohodili pár slov, a vyměnili jsme si nevěřící pohledy. Ani špunty v uších nepomohly. Člověk je ale tak vyčerpaný, že usne.

Ráno byly boty stále vlhké (ačkoli jsem papíry párkrát vyměňovala), ale dalo se to. Julie odcházela dříve s Owenem. Ten si do bot nasypal pudr, tipuju že dětský, že prý to nasákne vlhkost. Neumím si představit, jak se mu pak muselo jít s tím blátíčkem, které vzniknulo, ale asi cajk.

Snídaně za 2,5€. To bylo obří kafe, chuťově melta, a topinka s džemem (jogurt vlastní). Nejprve ležel na stole džem, pak paní domácí přinesla ošatku topinek. Už od pohledu byla vidět ta obrovská vrstva oleje, která už se nedokázala vsáknout dovnitř. Po tom, co se mi vnitřně podařilo uklidnit žaludek, jsem mě jala myšlenka, že „bude tatarák ke snídani“! A tak jsem čekala. Až přinesou to maso. Nebo šunku. Nebo něco na tu topinku. Ale jakmile si všichni začali ty topinky mazat džemem, veškerá naděje vyhasla.
Bylo to hnusný, nemá se to o jídle říkat, ale taky se má říkat pravda – bylo to hnusný!

A pokračování zase příště…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.