Camino

#2 Camino Primitivo – postel a jídlo z popelnice

DEN 2.

Po spaní vedle hřbitova mohl být ten den skutečně jakýkoli – ale byl báječný! Pomalý start následovaly pomalé výstupy do kopců. Tuhle etapu to byly samé kopce … Tíhu krosny jsem pořešila hned ráno – zbavila jsem se dalších ponožek + krabičky a ušetřila tak asi 100 g 😆.
Na prvním “napajedle“ jsem si snědla salát koupený den předem (a velice záhy jsem litovala, že jsem si tam tu zálivku nalila a musela tak půlku salátu vyhodit) a hlavně si doplnila vodu.
Brácha by mě asi zabil (veterinář- hygienik), ale chuťově byla moc dobrá! Ta nepříjemná část byl fakt, že to byl maličký pramínek pod loukou, na které se pásly krávy. Takže tak trochu obohacená voda. Ale historie se neptá – a já pít potřebuju. Hodně.

Zjistila jsem, že rodina a přítel mi nechybí tolik, jako psi. Rozumějte – s rodinou a přítelem si zavolám, ale psy na dálku nepodrbu.
A bohužel tady to taky ne vždy jde kompenzovat… Zrovna u napajedla byla krásná kočka! Tedy, krásná pokud by nebyla vyhublá, neměla lysiny a fůru blech. A stejně mi přišla krásná. Mít ale od druhého dne blechy, to by byla noční můra. Tak jsem se s ní podělila o ta dvě sousta kuřecího masa, co v salátu byla a šla dál.

Po cestě je neuvěřitelný klid. Slyšela jsem spoustu povídání o tom, jak je přes léto Camino dálnice a boj o ubytování. Chápu, že jsem tu druhý den a jdu jednu z méně oblíbených tras, ale těžko se věří něčemu, jako poutnická dálnice (a o týden později mě z té dálnice před Santiagem skoro kleplo!). Všude ticho, jen koně a krávy, louky a lesy. Neuvěřitelný balzám na duši🥰.
Velký překvapením byly i dvě děti, které nabízely poutníkům pomerančový džus. Chtěla jsem jim to zaplatit, ale odmítly a maminka po chvíli i přinesla velký papír s vlajkami, kde bylo v daném jazyce napsáno „Buen camino“. Čeština tam ještě nebyla, tak jsem měla obrovskou radost, když paní přinesla pastelky, já jí ukázala vlajku, kterou mám připevněnou na krosně a domalovala to tam😍.

Velkým úspěchem bylo zarezervování si ubytování! Uviděla jsem leták lákající poutníky do Albergue v Salas. Bylo mi vlastně jedno, kde a jaké to bude. Rozhodující bylo, že je šlo kontaktovat přes Whatsapp😆.

Strašně mě ten den bolely nohy. Záda naštěstí držela – za což jsem vzhledem k nulové znalosti nastavování krosny skutečně šťastná.

Prosté štěstí

Zajímalo by mě, jestli jste někdy přišli k posteli a rozplakali se štěstím, že máte kde spát. Chápu, že je to možná extrém a druhý den cesty je to trochu brzy, ale taky si nepředstavujte nějaký pláč. Jen prosté slzy štěstí. Byla jsem nesmírně unavená a poslední týden jsem se pořádně nevyspala (balení, stres, práce, stres). A teď jsem měla svojí vlastní postel, možnost se osprchovat, vyprat si věci (strašně zbytečné, ale měla jsem pocit, že musím, protože další příležitost třeba nebude😄).

V Albergue jsme se dokonce sešli i s těmi poutníky, které jsem potkala na cestě. Je tu Julie (Žulí) – Francouzka, se kterou jsme se cestou jen pozdravily, ale čirou náhodou si všimla válet se na zemi trička a vzpomněla si, že ho viděla viset na mojí krosně, když jsem jí předcházela. Poklad!
A ta přišla s Joem – Angličan, se kterým jsem se bavila po cestě. Klasický Brit, který mluví perfektně a svou perfektností vás neskutečně znervózňuje. Plus je nesmírně inteligentní a má rychlé tempo (ale každou chvilku pauza, takže jsem ho stejně předešla). A pak je tu Omen. Má hrozně zvláštní jméno, ale je to také Angličan. Učitel, který si takhle zpestřuje volno (geniální) a cestou mě zastavil, jestli jsem v pohodě, že nevypadám moc dobře. Tak si nejsem jistá, jestli to byl projev gentlemanství, a nebo jsem prostě vypadala tak hrozně, že měl strach o můj život😄.

V Salas byla nějaká slavnost – centrem města se táhl dlouhý pás stolů na kterých byly ještě místy talíře se zbytky jídla. Nějak mi došlo, že jsem měla za celý den to něco ze salátu a jednu tyčinku, tak jsem si šla nakoupit. Bohužel moje škrťáctví a touha dodržet limit MAX 15€ na den mě drželi zkrátka. Když jsem se vracela z obchodu s pár jablky a kouskem plněného pečiva, všimla jsem si holčiny, jak nabízí lidem od stolu talíř plný jídla. Šla jsem do ubytování, osprchovala se a sedla si s jablkem do okna. Holčina tam stále byla, stále s talířem v ruce a jídlo nabízela starším lidem klábosícím opodál. Když ji s úsměvem odmítli, pokrčila rameny a talíř s několika kousky jídla položila na popelnici hned vedle. Do teď nemůžu uvěřit, že jsem to vážně udělala. Mluvila jsem v tu chvíli myslím s přítelem a jen jsem mu oznámila, že si pro to jídlo na popelnici jdu. A šla jsem.
Pos*aná až za ušima a rudá jak rak jsem tam přišla. Ta nesmělá chůze musela poutat 10x víc pozornosti než kdybych jen šla a vzala si to. Takže samozřejmě staříci mě ihned zpozorovali a já, jakožto neznalá jazyka a evidentně pomatená, jsem se pokusila za pomoci máchání rukou zeptat, jestli si to jídlo můžu vzít. Hodiny strávené hraním Aktivit se vyplatily a staříci se začali usmívat a mluvit – bůhví co – ale hlavně dávali palce nahoru a kývali hlavami, takže jsem vzala talíř, poklonila se (neptejte se proč, taky to nechápu) a šla jsem.
Na Albergue jsem byla zřejmě stále ještě rudá, protože tentokrát se mě ptala Julie, jestli mi je dobře. Asi jsem vypadala fakt špatně, ale s odstupem času mi dochází, že toho ježka místo vlasů mohli vyhodnotit jako prodělanou chemoterapii a báli se, jestli to zvládám. Možná, kdo ví.
Pověděla jsem jim o výpravě za jídlem a se všemi se o úlovek podělila. Všem to přišlo skvělé a nikdo jídlem z popelnice nepohrdl. V podvečer se nesmírně ochladilo a mě začala bolet hlava😖 .

Spaní pro mě byl skutečný zážitek. Bylo nás tam na palandách asi 12-16, chlapi ženy dohromady. Někdo se spacákem, někdo si povlékl deku vyfasovanou na ubytování, někdo měl vlastní prostěradlo i povlečení. Chrápala podle mě tak půlka spolunocležníků a ačkoli jsem špunty do uší báječná věc, nezvládnou odizolovat vše. Ale vyspala jsem se – na posteli – a bylo to prostě nádherné!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.