Camino

 #1 Camino Primitivo – start a hřbitov

Den 0. – Odlet

Poslední dvě noci jsem spala krásné 4 a 3 hodiny, protože jsem neustále vážila krosnu a vymýšlela „co ještě uberu“. Ráno přišlo poslední vážení – já = 62,4 kg, já + krosna = 74,8 kg.
12 kg bez vody a jídla!
Na základě toho jsem vyloučila z přepravy Slovník beze slov a náhradní nabíječku. Ušetřila jsem tak asi 250 g, ale ulevilo se mi.

Na letiště krásně v předstihu (jako vždycky – nebýt tam 2h předem tak asi vyletím z kůže😆…), odbavení krosny v pohodě (žádný spešl obal na ní jsem neměla), s maminkou na UGO drink, kde jsem si skoro zablokovala SIMkartu (to prostě chceš😅) a pak už ke GATU.

Tady je asi vhodné říct, že to bylo poprvé, co jsem někam letěla sama. Sama jsem byla nejdál v Bratislavě na víkend😅. Takže už tohle byl fakt zážitek a zkouška.

U sebe jen látkový vak na záda s léky, nabíječkou, doklady a penězi a v igelitové tašce spacák (aby se mi do krosny vešla karimatka😂). Sexy turistka (no, sexy … v té době jsem měla vlastně čerstvě oholené vlasy – žádná rakovina, jen jsem chtěla podpořit dvě kamarádky a jejich projekt), nonstop zmatená a vyjukaná.
Když mi totiž ve SWISSu přinesli zmrzlinu, nejprve jsem ji odmítla, protože jsem si myslela, že všechno jídlo v letadle je placené (njn, my vychovaní na lowcostech). Zmrzlina byla skvěla (čokoládová, kdyby vás to zajímalo) a v navazujícím letu ze Švýcar jsme dostali sandwich. Taky vynikající.

V Madridu jsem se shledala se svou krosnou – to byli taky první selfíčka z cesty, protože jsem měla hrůzu, že by se třeba krosna mohla ztratit. Další sranda byla, že hned po shledání se s krosnou jsem z ní vyloučila příbor(fungl nový, ale gramy navíc), malý ručník, krabičku, stínidlo (už vlastně ani nevím, kdo mi poradil, ať si ho vezmu😪).
V Madridu následovalo čekání do půlnoci, kdy jsem si dala v mekáči meníčko s pivem a cítila jsem se strašně hustá a nezávislá(bylo mi 26, ale mám pocit, jak kdybych popisovala puberťáka, ale je to prostě tak). Kdybych byla bývala věděla, že je to moje poslední pořádné jídlo na 5 dní, asi bych toho snědla víc.

Autobus přijel – já naspala asi 2 hodiny, protože vedle mě seděla slečna, která rozhodně měla mít dvě sedadla jen sama pro sebe (ale vesele to ignorovala) a já se bála, abych nepřejela.

Denn 1. Oviedo

Krásné město, v 5:15 ráno překvapivě prázdné a čisté. Věděla jsem, že si nutně musím obstarat kredenciál a že ho tu mají na informacích. Došourala jsem se do centra ke katedrále (btw – úchvatná!) a objevila informace. Otevírali v devět🤐. A jelikož nikdo nikde a já byla unavená (a to jsem ještě ani nevyrazila), tak jsem se natáhla za stromem vedle katedrály. Zpětně to zhodnocuju trochu jako ostudu, ten den mi to přišlo jako skvělý nápad. Bylo asi 20°C a chvílemi lehounce pršelo. Ale na 1,5 hodiny jsem usnula a nesmírně mi to pomohlo!

Pak kafíčko a pro kredenciál😊. Byl zdarma, moc milý chlapík mi tam dal první razítko a šlo se. Bohužel jsem zapomněla na mušli na batoh, tak nezbývalo než si ji sehnat po cestě😉. Po Oviedu bylo značení moc hezké – obvykle mušličky na zemi, anebo žluté šipky. Stejně jsem se dvakrát ztratila a dvakrát mě poradil nějaký starý pán. Kouzelné na Španělech je, že jim je naprosto jedno, jestli mluvíte nebo nemluvíte španělsky – budou na vás mluvit španělsky a vy si to přeberte jak chcete.

Cestou jsem si v obchoďáku koupila 2 mrkve, nektarinku a nějakou tuňákovou kapsu (a došla si tam na záchod – tip pro vás✌️). Plán zněl sníst si tuňákovou kapsu na 15. kilometru. Nakonec jsem si po 12. kilometrech dala tuňákovou kapsu a dala si pivo (protože jsem sledovala jiné peregrinos, ale ti tu hodlají spát – ale na mě je moc brzy😅). Celých těch 12 kilometrů jsem si rovnala krosnu. Utahovala, povolovala, utahovala jednu stranu víc, druhou víc … ale po pauze jsem usoudila, že tak 8.-9. den se mi to povede nastavit!

Původně jsem chtěla ujít 30 kilometrů, ale došla jsem závěru, že 22-25 kilometrů bude stačit. Nesměla jsem se utavit hned první dva – tři dny. Na tohle moje tělo prostě není zvyklé ani za mák.

Cesta? Páni! To ej vážně jak z jiného světa! Jdete mezi poli, pak městem, pak cestičkou mezi lesem a polem, kamenným úvozem mezi poli. Těžko se to popisuje, protože je to vlastně obyčejné – nejsou tam žádné úchvatné stromy, skaliska atd., je to daleko prostší, ale možná je to tou krosnou, putováním – je to prostě jedinečné. Potkala jsem se s koněm – nechal se drbat, žužlal mi ruku, šel za mnou až na konec ohrady (to mi trošičku lámalo srdce – nechat ho tam – ale měla jsem jasné instrukce, že domů nepřivezu ŽÁDNÉ ZVÍŘE😅).

Došla jsem do vesničky před Gradem a hned vedle cesty tam byl dům se zataženými roletami, ale bez brouků. Vypadal dost opuštěně, tak jsem si na verandě rozložila karimatku a dala si večeři (nektarinku a musli tyčku). Aby jsme se chápali – nešlo o nijak uzavřenou terasu, prostě jen betonovou otevřenou předzahrádku. Ale ano – došlo mi to tam. Bála jsem se, že se majitelé můžou vrátit večer a já se budu muset přesunout. Do Grada to nebylo daleko, stále bylo světlo a já se rozhodla se tedy posunout ještě dál a najít jiné místo na nocování. A třeba i to Albergue.

Do Grada jsem bohužel dorazila dost pozdě(asi v sedm). Na informacích jsem se jen zeptala na kostel a jestli se tam dá spát – docela se mi vysmála a upozornila, že venku se spát nesmí. Ano, to vím, ale dělá se to a u kostelů je to právě dost běžné. Šla jsem tedy vyzkoušet ta Albergue a všechna (samozřejmě) plná. Odkázali mě na dvě ubytování, kde mají volno, ale postel za 18€ a 25€ – což úplně nesplňuje můj rozpočet 15€ na celý den.
Takže zpět k plánu spát venku. Bohužel – stále světlo a já už jsem byla naprosto vyřízená. Unavená a všechno mě bolelo. Zalezla jsem si v parku, ale bohužel nikde žádný keř… Všimla si mě tam nějaká španělka s kamarádem a hned se mi snažila vysvětlit (domnívám se), že tady být nemůžu a že už bych měla spát. Takže velice velice špatnou angličtinou mi vysvětlovala, kam mám jít a já se jí snažila vysvětlit, že je všude plno (protože vysvětlit, že 20€ za ubytko nedám bylo bez šance). A ona pořád někam telefonovala a snažila se pomoct a já byla víc a víc zoufalá z té neustále naděje následované zklamáním a už mi bylo vlastně uplně jedno, kde budu spát.
Nakonec jsem jí odkývala, že půjdu na policii a oni že mi pomůžou. Díky bohu se ode mě odpojili o ulici dřív a já si na mapě našla hřbitov. Peregrino, který mi radil (ve skupině na Facebooku – Svatojakubská cesta – skvělá skupina!👍) ať zkusím spát u kostelů mi radil i hřbitov – protože tam bývá k dispozici voda😉.

Tak jsem spala u hřbitova. Bylo tam hezké místo na spaní (samozřejmě mimo hřbitov, vedle parkovišťátka), ale žádné keře a ani voda. Už mi to ale bylo jedno. Pod karimatku a batoh jsem si dala plachtu, zabalila se do spacáku a chtěla spát. Umyla jsem se žinkou (vlastně dost dobré řešení), díky bohu za doplnění vody ve městě, vyčistila zuby a dobrou. V noci mě nejprve vzbudila dvě auta, co ke hřbitovu přijela. To jsem nevěděla, jestli se klepu zimou, nebo strach ze všech těch představ, co by se (mi) mohlo stát.
Zima mě ale vzbudila i o půlnoci a to už jsem se musela přiobléknout. Mikina čelenka a spalo se dál. Pořád mi byla zima, ale spala jsem až do 6 hodin do rána, kdy začali výt a to vážně ve velkém. V tu chvíli jsem byla upřímně dost rozmrzelá, až bych řekla nasraná, ale zkusila jsem ještě na chvilku usnout.
A povedlo se! Vzbudila jsem se v 8:30! 😆 Což bylo celkem dost pozdě. Tak jsem šup šup vyčistit si zuby, sbalit se a v 9:30 jsem vyrážela („šup šup“ 😅😂).
K tomu spaní venku – v 9:00 přijela policie odemknout hřbitov a museli mě vidět. Já už si ale čistila zuby a měla sbalený spacák, tak to možná nechtěli řešit, nebo nečekali, že by tam někdo spal.

Další dny už se nebudu tak „vykecávat“ – nebojte. Tohle tak pro úvod, dále už více historek, perliček a důležitých bodů cesty😊.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.