Camino

#7 Camino Primitivo – Santiago de Compostela

10. DEN

Ráno jsem opět vyrážela mezi posledními společně s Jesusem [Chesus], který ale neumí ani slovo anglicky, takže i přes veškerou snahu hovor nula a po chvíli jsme se rozdělili. Venku padala mokrá mlha/ déšť. Hnusný počasí, jen co je pravda.
Obrovsky mi ale pomáhal Zaklínač jako audiokniha. Zaměstnávalo to hlavu, tělo prostě jen šlo a oči se kochali. Vřele doporučuju audioknížky a podcasty, vážně to pak utíká úplně jinak.

Když se vyčasilo, vylezla jsem si na skalku vedle cesty a poobědvala bocadilho ze včera. Debila mě nenapadlo, že když celé dopoledne prší, tak asi není nejlepší lézt na skálu. Nahoru ok, dolu jsme to sjela po prdele. Do teď mi není jasné, že jsem si nic neudělala, protože jsem spadla přímo na prdel a nohy letěly.

V Melide Primitivo spojovalo s Caminem Frances a najednou to bylo jako procesí. Všude lidi, skupinky lidí, lidi se psem, s mini batůžkama (dát se tu využít „taxi na batohy“ – strašný podvádění, ale to je asi každého věc). 2 hodiny jsem kvůli tomu telefonovala s Davidem, abych se odreagovala a měla kontakt. Chyběl mi někdo na pokec. Během cesty jsem si dopřála snickersku, dvě nektarinky a jedno pivo.

Do Alberque jsem dorazila až pozdě odpoledne – tentokrát se mi to „nespaní v místě konce etapy“ dost vymstilo a já ušla 40 kilometrů. A to bylo na mě – předposlední den před Santiaagem, už prostě moc. Trochu sem si pofňukala, koupila si chipsy (protože na to jít někam nebyla energie. a platit za večeři v Alberque, kde už jen ubytování bylo za 13€, to se mi taky nechtělo).

Ten večer jsem pochopila výhodu toho, když se Alberque zavírá v deset večer/ má večerku. Asi v jedenáct dorazila dvojice Dánů a byli jak vožralí – všechno co udělali bylo nesmírně hlučné! Takže mě vzbudili, já šla na záchod a pak nemohla zabrat. Strašně mě nasrali, ale tak to prostě je.

11. DEN

Ráno jsem vstávala fakt rozmrzelá a o to víc, že jsem věděla, že dneska dojdu do Santiaga, ale nevyspala jsem skoro vůbec… Rozhodla jsem se teda pro sebe něco udělat pro zlepšení nálady a zůstala na snídani. K mému narůstajícímu neštěstí bylo zavřeno. Došla jsem si tedy na toaletu přerovnala krosnu a těsně před odchodem otevřeli! Snídaně dobrá za 2,5€ – káva, toust, sýr, šunka a jogurt. A vesmír byl zase v pořádku.

Dneska jsem chtěla být na cestě sama. Chtěla jsem si přemýšlet, tancovat si (a fakt jsem tancovala – i s tou krosnou na zádech a lidmi přede mnou a za mnou). Užívala jsem si to zplna hrdla, ale připojil se ke mně starší Francouz, a ačkoli skoro nemluvil anglicky, tak si moc chtěl povídat. Tak jsme šli. Vyprávěl mi o manželce v Champagne, o přestavbě domu (asi), o prodělání rakoviny, o cestě na kole přes celou Evropu (asi). Bylo to fajn – tedy byla bych za to skutečně ráda, ale jiný den. Ne dneska. Naštěstí se Benito po několika kilometrech oddělil a já byla zase sama. S podcasty a hudbou (protože Zaklínače jsem za včerejšek doposlouchala 😥).

Jedna zastávka na pivo se šp-it-pt grupou a zase sama.

Začala mě pak děsivě bolet lýtka, ale chtěla jsem jít dál. Bohužel jsem udělala zastávku na protažení a výměnu ponožek a tehdy mě došel Manuel s další holčinou ze skupiny – Kriket, a že dojdeme do Santiaga spolu. Byl už to vážně jen kousíček. U vstupu do města jsem nechala českou vlajku mezi dalšími na plotě k tomu určeném. Ve mně se míchala spousta emocí. Pořád se mi motalo hlavou „jaké to bude?“, protože co nevidět “to“ bude a já budu stát na konci cesty před katedrálou.

V baru před katedrálou jsme potkali Jennu, Joseho a Noa, kteří se popovezli taxíkem, protože měli odrovnané nohy a popoháněli nás, ať jdeme a vychutnáme si to.

A..

A nic.

Najednou jsem stála před katedrálou a cítila se, jako bych stála po procházce před pražským hradem. Kriket jásala, Manuel si zpíval a já necítila vůbec nic. Tuhle chvíli už si nezopakuju, už to nebude poprvé a ačkoli je to naprostá blbost a všechna „poprvé“ se děsně přeceňují, tohle mě strašně mrzelo. Mrzelo mě, že jsem se od nich neoddělila a nedošla to sama. Asi jsem to potřebovala a dostatečně sama sebe nevnímala. Anebo jsem měla jen velká očekávání – jako když člověk čeká, že ve vzbudí v den 18. narozenin a bude se cítit dospělý.

Ale byla jsem tam – na konci cesty. Po 11 dnech. Myslím, že bych to zvládla za 10, s o dost menším batohem a alespoň nějakým tréninkem a zkušenostmi i za 9.

Ubytovala jsem se v klášteře – je to teda pěkný kus cesty, ale stálo to za to. 240 postelí, žádné palandy, obří haly/pokoje a v nich přikázáno mlčet. Prostě nářez (a samozřejmě večerka).

Pak jsem šla za skupinou, ta už byla po jídle, tak jsme se domluvili na večeři a já šla do katedrály. Tam další zklamání – celý vnitřek se rekonstruoval😣, takže žádné mše, žádné létající kadidlo a ačkoli i s lešením to bylo neuvěřitelné, trošku mě to zklamalo.

Já vím, že teď vypadám jako nevděčná káča – taky si to uvědomuju, ale jelikož jsem tenhle blog začínala jako upřímnou zpověď sebe a posléze i dalších, tak proč vám/ a sobě teď lhát. Byla jsem vděčná, jen jsem si k tomu musela dojít po svém.
Šla jsem si tedy pro diplom a měla obrovské štěstí, že si se mnou začala povídat dvojice, kterou jsem si pamatovala už z Fonsagrady a ptali se mě, jaké mám pořadové číslo. Ale já si tam jen tak seděla a čekala na něco. Tak mě honem poslali, ať si pro něj jdu a byla jsem asi z posledních 5 lidí ten den, na které se dostalo řada (protože přišla spousta poutníků a čekalo se neskutečně dlouho). Přede mnou čekalo ještě 210 lidí, takže fůra času (podle dvojice cca 1,5-2hodiny).
Fůra času. Třeba na tetování. Když už emoce nepřišla příchodem sem, tak je možná potřeba si to trochu vrýt do kůže.

Cestou jsem viděla dva salony, vlezla do prvního, zeptala se na čas – měl volno, ukázala na mušli svatého Jakuba, která je symbolem a průvodcem na Caminu – není problé(1cmx1cm nešlo, tak 2cmx2cm), cena 50€ (lhostejno, že je to maličké a hotové za 5 minut) což mi bylo vlastně úplně jedno (paradox, co? 😅) a šla jsem si pro hotovost. Široko daleko byl jediný bankomat, u něj fronta, tak jsem si šla nakoupit na zítra a po návratu nikdo. Krása nádhera, poplatek za výběr 2€, prd nadělám a šlo se tetovat. Přesně za 5 minut jsem byla venku. Pro diplom jsem dorazila také na čas (zbývali asi 3 lidé přede mnou). Vážně štěstí 😊 a mě začal zaplavovat krásný hřejivý pocit z toho všeho co jsem dokázala.

Sama letěla a sama putovala, sama se vydala na tůru, sama se vystavila (pro mě) extrémnímu dis komfortu, nezranila jsem se, zvládla jsem to s extra těžkou krosnou.

Došla jsem si vesele pro mikinu a cestou nazpět už si tak neposkakovala, protože nohy chtěli taky odpočívat, protože to ony mě sem donesly.

Skupina nevečeřela, jen byla na vínu (bylo totoži teprve 20:00 a to je na večeři prý brzy). Manuel se na mě neustále usmíval a zapojoval mě do hovoru, Jenny byla nadšená z tetování (ačkoli přelepeného) a ukazovala mi své (skoro stejné, jen na kotníku).

Pak jsme se přesunuli jinam, kde měli i tapas. Povídalo se, pilo se a bylo nám dobře 😊. Já musela opět před půlnocí na ubytovnu (naštěstí se zavírala o půlnoci a ne v deset), ale jelikož se mi nechtělo a hezky se povídalo, tak jsem skoro běžela, abych nemusela spát venku.

Se spoustou z nich jsem si vyměnila kontakty a sledujeme se všude možně po sociálních sítích. Noe dokonce služebně jede v únoru do Prahy, tak se uvidíme! 😊

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.