Ze života

Strach ze smrti

I přesto, že nemám žádnou smrtelnou chorobu a nikdo v mém okolí neumírá o nic víc, než všichni lidé na světě, se těmhle myšlenkám nedokážu schovat.
Je to hloupé, proč to děláš?
Na takové věci nesmíš myslet.
Nemáš proč na to myslet …

A přesto se mi v tramvaji po tváři valí slzy jako hrachy*, když jedu z pravidelné prohlídky na endokrinologii, kde je mi oznámeno, že v levém laloku (jediném, který mám) doktorka už da roky monitoruje malé neohraničené objekty.
Říká, že pravděpodobně o nic nejde, ale budeme to sledovat, mám brát hezky prášky a přijít zase za rok.
A ono to skutečně na 99% nic nebude.

Ale… je tu třeba 1% šance, že to ta svině bude.

A máš teda strach ze smrti, nemoci nebo umírání?…

Kdo se ptá?
Já.

A odpověď taky znám. Mám strach ze smrti.

Proč? Protože nesnáším plýtvání.

A nemám pocit, že by můj dosavadní život stál za balady, že by mi někdo měl stavět sochu nebo o mě psát v kronikách.

Mám strach ze smrti, protože se obávám, že svůj život nežiju naplno.
Docela směšné to psát, když mám nový vztah, právě jsem se vrátila z Londýna a za měsíc letím na Srí Lanku… Ale je to tak.

Nevím, jestli jste někdy nad něčím takovým přemýšleli – jestli máte strach ze smrti a „co kdyby mi zítra oznámili, že umírám“… Je to možná hloupost a kreslení čertů na zeď, ale sakra neříkejte mi, že vás to nikdy nenapadlo.

Že vás nikdy nenapadlo, jestli žijete naplno, jestli má váš život smysl a zda tu po vás něco zůstane.

Mě to napadá a moc nevím, co si s těmi myšlenkami počíst. Jak sama sobě dokázat, že žiju dostatečně kvalitní život. Že nebudu na stará kolena litovat, že  … jsem do toho Španělska zase nejela… že jsem děti neměla v těch 27 letech … že jsem nestudovala tu psychologii … že jsem …

Dostanu se totiž do koloběhu myšlenkových pochodů plných nadějí, které jsou vzápětí rozdrceny stavem účtu, otázkou práce a času. A skončím na tom marném „ono to teď ale jinak nejde“ a máme tu další koloběh myšlenek a vizualizací všech těch mouder z Facebooku a Instagramu, jak jde všechno a člověk nesmí litovat a bát se riskovat….

A pak vidím psa, vzpomenu si na Mandli a mám pocit, že nemám nárok vůbec nějaký šťastný život žít, když jsem svého psa odložila k rodičům.

Takže jo, v takovýhle stavech já se teď plácám…

Blbost, blbost a pak ty děti v Africe a všichni ti, co mají skutečný nárok na to si stěžovat … a už si držím hlavu v bahně obličejem napřed… #sebemrskačstvíbymišloskvěle

Až přijdu na to, jak z těhlech úzkostných stavů ven, dám vědět. Pro teď mi vystačila možnost to sem hodit, obleču se a jdu cvičit (poklidně, protože v neděli jsem dobrala antibiotika, zítra jdu an očkování a pak ten coronavirus a další srandy, proč se nevyplatí oblabovat imunitu…).


Vím, že takovýhle článek jste teď asi neočekávali a spíš jste zvědaví kdy a jestlil vyjde další video a co se teď děje.

No, tak co se teď děje jsme si osvětlili. Plácám se v soukromé hanbě a blátíčku, jsem šťastně zamilovaná, v práci nestíhám, cestuju a jdu z nemoci do nemoci… A snad se teď alespoň častěji dokopu k blogu a správě IG a Stop tabu … Videa a YouTube – nevím.


*Kdo mě trochu zná, ví, že se dokážu rozbrečet na lusknutí. Nemá to nic společněho s tím, jestli je stituace skutečně tak smutná nebo ne – moje slzné kanálky pracují bez nějaké větší souhranosti s mým vědomím.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *