.... za časů corony, Ze života

HO – aneb jak se nezabít u jednoho stolu

Pokud také patříte k těm šťastným a postihl vás covid, tak jste buď ve skupině A – žádné nebo minimální příznaky a maximální zpruzení, že nesmíte ven….

Anebo jste ve skupině B – máte horší příznaky, je vám neskutečně zle a jste rádi, že žijete a nejste v nemocnici. (Pak je samozřejmě skupina C – lidé ohrožení na životě nebo bojující o život na přístrojích, ale to je až moc vážné téma a o tom nechci mluvit a nijak ho zlehčovat.)

My s Víťou jsme ve skupině B. A fakt nás to štve. Chlácholíme se tím, že si díky horšímu růběhu vytvoříme imunitu a naše okolí nás vnímá jako „ty, kteří budou 3 měsíce chodit všem na nákupy, protože to nebudou moci chytit“ … ale podle mě to tak snadný není.

Ale k tématu článku.

Během nemoci se moc pracovat nedalo – minimálně prvních 5-6 dní. Já měla to štěstí, že jsem si mohla vzít sickdays, byl tam víkend a svátek. Víťa musel pracovat. Nechápu jak to zvládnul, ale naštěstí jsme si krásně rozdělili naše 2+1 (chápej obývák, ložnice a kuchyně v chodbě). Já ložnice a umírání v posteli, Víťa obývák se stolem a moje půl denní návštěvy na gauči a kontroly mailu a socek.

Ale pak přišlo to temnější období – to současné období.
A my oba potřebujeme pracovat u stolu…

Tenká stolová linie

Přiznání – patřím mezi lidi, kteří MILUJÍ vlastní stůl. Je to moje pevnost, moje útočiště, můj chaos a zázemí. Spousta papírů (ačkoli už je to tak třetina oproti době „před tabletem“, ale stále – papír je papír), notesy, knížky, nápady na lepících papírcích… Dva krásné roky jsem měla rohový stůl s několika poličkami a spoustou místa. Teď mi u rodičů slouží jako jedna velká odkládací polička. Ubožáček.

Takže si představte tu skličující situaci, kdy se o stůl 1,5×1 metr musíte dělit. A ještě navíc se šéfem. Tedy, ne vaším, ale jeho hodnost (chápej – nuly na výplatě) je prostě vyšší a vy si nemůžete moc vyskakovat.

Frustrace. Instantní.

Zatím to řeším nenápadným rozšiřováním území.
Přinesla jsem nám čaj a protože jsem skvělá a báječná a myslím i na něj, tak oba hrnky jsou nenápadně posunuty na jeho straně stolu.
A tím moje rebélie nekončí! Jelikož mám o jedno elektronické zařízení navíc, je potřeba také více napájecích kabelů, a protože po něm přeci nemůžu chtít, aby si se mnou vyměnil místo u stolu (neslýchanost!!!!), tak se musím obětovat a táhnout kabel z daleké zásuvky. Ale já tu oběť ráda učiním, protože kabel dosáhne jen do půlky stolu, takže já nemohu jinak, než zabrat více území.

Samozřejmě by se to dalo vyřešit nočním nabíjením, ale dokud na to nepřijde druhá polovička, mě to nenapadne.

Duchové při hovorech

Další problém nastává, když má jeden z nás pracovní hovor. Obvykle je to Víťa. Když jsem to já, Víťa využije jeho superschopnosti a zmizí. Prostě se vypaří a obvykle se po nějaké chvíli zhmotní v koupelně nebo na gauči, odkud na mě signalizuje můj omyl v nějakém tvrzení.

Já tuhle superschopnost nemám. Bohužel ve chvíli, kdy Víťa začne telefonovat mám pocit, jako by někdo nakazil 3. stupněm opilosti a moje pohyby jsou hlučné a nekoordinované. I pokládání hrnku na stůl zní jako vrtání vrtačkou ve tři hodiny ráno.
Možná je to taky super schopnost. Tedy spíš super neschopnost… Ale co naděláš. Já se zvládám uklidit do kuchyně, kde za sebou zavřu dveře v domnění, že nejsem ak tak hlučná, takže dost často máme jídlo z dovozu, protože Víťovi klienti nevěří, že pracuje z domova a ne ze stavby.

ZOOM parádnice

Znáte to – co je vidět na videu, musí být super. Zbytek těla může být v usoplených teplácích a papučích. Můj první ZOOM proběhl ještě za tuhé nemoci a upřímně jsem měla sílu jen na to, si umýt vlasy a udělat něco s obočím. Byla to hrůza. A bylo mi to (bohužel pro ostatní zúčastnění) úplně jedno.

Na další ZOOMy už se snažím vypadat alespoň trochu, jako v kanceláři (ale košili si ještě neberu).
Přítel stále nechápe, proč se upravuju kvůli hodinovému ZOOMu, ale ne kvůli 24h soužití s ním.
Něco na tom bude.
Začala jsem si tedy lakovat nehty. Bohužel je třeba to opakovat každých 3-5 dní a i přeš HO, na to nemám čas 😀
Zvážím každoranní úpravu obočí.

Ovšem Víti ZOOMy se nesou v duchu pracovních hovorů. Nějaké individuum mu tam neustále kýchá, načež se z druhé strany obrazovky ozývá „zdravíčko“ a nebo dotyčná smrká, což je ohodnoceno druhou stranou jako „vy jste stále ještě nemocní, co?“

Jak bych to shrnula?
Život se mnou v karanténě nemá šanci být nudný. A je to asi jediný důvod, proč jsem ještě nezemřela. Nepřežil by tu nudu.
Takže pokud chcete ve dvou přežít homeoffice, zkuste se rozdělit do místností nebo u stolu a rozčilovat se jen decentně. Nebudete pak mít sílu se štvát na plno! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *