Chlupatá máma

Mandle

Pokusím se to napsat co nejvíc stručně, ale nic neslibuji 😀

Po tom, co umřela Vafle jsem byla naprosto zarytě přesvědčená, že jiného psa nechci. Jednak máme ještě dva staříky u našich a navíc jsem to brala jako možnost skutečně začít cestovat a užívat čas naplno. Ne, že by to se psem nešlo, ale byly chvíle, kdy jsem to brala jako překážku. A abych byla upřímná, ty vycházky v mrazu a dešti někdy taky nebyli růžové.

Tím jsem se dokola ujišťovala a když jsem doma vlezla na počítač, náhodou jsem zabrousila do skupiny Dočasky, nebo Naděje pro čtyři packy atd. A i přesto jsem tvrdila, že psa nechci. O tomhle období se asi rozepíšu spíš v jiném článku, ať to není na tisíc slov…

Když David řekl, že by dalšího psa chtěl, bylo jasno. Výběr ale zněl jasně: fenka, štěně a zvyklá na kočky. Ideálně co nejvíce podobná Vafli. No a samozřejmě nic. Jakékoli štěně, co se objevilo na internetu a odpovídali by, mělo už 10-15 zájemců a takové jsem zase nechtěla já. Pořád jsem chtěla nějaké dušičce pomoct a zachránit jí, ne být v pořadníku.

Tak jsem jedno pondělí našla příspěvek a zároveň objevila úžasnou organizaci Diamond faktory  (o které také chystám článek), a poslala jsem ho Davidovi. Byl to pes, který měl jen tři nohy a byl mu rok a půl, ale vypadal přesně jako Vafle. Jen větší. No a Davidovi se strašně líbil a požadavky šli najednou stranou – až na jeden, a to na kocoury. Logicky. Takže jsem tam volala a zjistila, že pejsek je na Ukrajině a bohužel není ozkoušený na kočky, takže by nám ho určitě nedoporučovala. Tak jsme se asi 15minut bavili o všem možném kolem psů, koček a útulků a paní se mě okrajově zeptala, koho hledáme, tak jsem jí to tak nějak popsala, ale doufala jsem, že mi nebude žádné pejsky posílat. Cítím se pak strašně pod tlakem a rve mi srdce, když mám říct ne.

Ale za dvě hodiny už mi posílala čtyři fotky fenečky, které je půl roku a je v dočasce s 11ti kočkami, dalšími psy a je zvyklá i na děti. Mně se líbila, ale ne nějak extra. Přišla mi taková ustrašená až zakřiknutá a pořád jsem před sebou viděla ten Vaflin elán.

I přesto jsem jí přeposlala Davčovi a tomu se líbila moc. Ovšem problém byl fakt, že fenka je na Ukrajině a naše fena Bára, která je u rodičů, většinu fen nesnáší a „bere“ jen menší a nebo štěňata, takže nebyla možnost si to vyzkoušet. První myšlenka byla „no tak to ne, radši ne“, ale mamka i taťka tvrdili, že to bude v pohodě, že když bude submisivní, což prý skutečně je, tak to bude v pohodě.

Tak jsem to paní napsala a už to bylo. Moje pochyby šli okamžitě dopryč po tom, co jsem si otevřela stránky toho ukrajinského útulku a prosmrkala tři kapesníky. Ty podmínky, v jakých tam psi žijí jsou naprosto úděsné a je to sisyfovská práce, protože na Ukrajině se psi nepovažují za mazlíčky, ale pracovní zvířata a chovají se tam k nim hrozně. Ale Marina se jim snaží pomoct, poskytnout jim co nejlepší zdravotní péči – stará se i o nemocné nebo hendikepované. Má jich tam 500 a jejich jediná šance je dostat ze z Ukrajiny. Ale nevozí sem psy jak na běžícím páse, vždy jen ty, kteří mají šanci najít domov a je jim zajištěna láska a nebo rovnou domov – jako v našem případě.

Dostala jsem kontakt na paní, která zajišťuje českou stránku věci i na paní, která útulek přímo vede (je to učitelka angličtiny, takže v aj se s ní dá v pohodě domluvit – ale na internetu je samozřejmě minimálně).

Takže takhle 😉 😀

Předání byla taky sranda, protože jsme na jednu stranu měli štěstí a hned ten týden v neděli, měli vézt do Prahy další dva psy a mohly tedy vzít i malou Colu (tak se prý původně jmenovala, až na to, že v pase má jméno Yana). Poplatek byl 100€ za psa, ale peníze byli jen pro řidiče, za to, že je sem doveze, takže útulku nejde ani koruna. A to je malá čipovaná, má všechna očkování a europas.  Takže ta cena mi nepřijde nijak hrozná.

Ovšem ta cesta je šíleně dlouhá,takže v pátek vezla paní psy do Kyjeva a v sobotu ráno vyjížděli z Kyjeva do Prahy, řidič nám prý bude hodinu předem volat a dorazí někdy v neděli. Čekali jsme že během odpoledne-večer. V sobotu jsme si udělali pohodlí a chtěli si udělat pěkný večer s vínem a filmy, ale potom, co jsme vypili každý půl energiťáku mi psala paní, že pejsci překročili hranice. Tak jsem se ptala které a ona že prý české, takže hehe-dorazí asi ve čtyři hodiny ráno… Samozřejmě se omluvila a jestli je to prý OK, tak jsme psali že samozřejmě a začali panikařit a připravovat sebe a byt na příjezd a pak šli spát, ať něco naspíme. Já nenaspala nic a od půl druhé ráno jsem koukala na Věřte nevěřte a hypnotizovala mobil. Byli 4:30 a stále žádný telefonát, tak jsme raději jeli na místo předání – co kdyby měl vybitý mobil nebo tak něco. Tam samozřejmě nikdo. Po půl hodině jsme šli do mekáče pro něco k jídlu, protože jsem umírala hlady. Bylo 6:14, když zvonící mobil vzbudil spícího Davida a řidič mi ukrajinsky oznámil, že do hodiny jsou prý tady. Psala jsem to i pánovi, který si vyzvedával zbylé tři (nakonec teda jeli 4psi) a potvrdil mi tedy, že do hodiny. Tak jsme šli do auta a tam jsem po 75ti minutách myslela, že mi prasknou střeva i močák. Nebylo kam jít, veřejné záchody zavřené a všude zavřeno. Fakt už jsme byli nasraní a do toho jsme oba potřebovali záchod. Když jsem byla zkoušet ty veřejné, tak mi najednou volal pán, že je tu, ale ne tam, ale u Reiffeisenbank (ve skutečnosti to bylo to jediné, co jsem mu rozuměla a jak jsem to pochopila…). Tak jsme šli k Reiffeisenbank, tam žádná dodávka, volám mu, nerozumíme si, zoufalství a najednou na mě mává chlap vedle. Dodávku měl v ulici k Palackému náměstí. Prostě Kocourkov.

V dodávce byli tedy psi v klecích a my byli naprosto nadšení, když jsme zjistili, že jede i Trojnožka 🙂

Každopádně malá se nedala vyndat z klece – chtěla se mazlit a pusinkovat, ale ven nechtěla a zapírala se. Nakonec jsem jí vyndala a v tu chvíli byla naše. Objala mě kolem krku, umyla mi obličej, pak to samé Davidovi, když jsem řešila papíry a to, že tam žádná Cola není napsaná, ale jediné štěně tam byla ta Yana, tak snad máme správný pas … Když jsme ji dali na zem, tak panikařila a vypadala, že nikdy neviděla beton (což je možné), vodítko i obojek měla zřejmě taky poprvé, takže jsme ji raději do auta nesli. Cesta autem taky sranda, ale nezlobila 😉

Doma jsme zjistili, že má strach ze dveří, a když po ní něco chceme, tak se strašně bojí. Nevíme, čím to je a bylo by dobré to vědět, ovšem těžko to zjistíme… Každopádně se tedy musíme přizpůsobit a stejně tak i byt – pleny se mění dvakrát denně, takže spotřeba dost ne-eko, ale fakt to jinak nejde- to bych se zbláznila a ten smradík, to fakt ne.

No a jelikož je ten článek už TAK dlouhý, že pochybuju, že ho někdo dočte, tak už to raději teď ukončím 😀

2 thoughts on “Mandle

    1. no oni jí tam asi nic neučili, takže asi znala třeba jen ne-fuj-hodná ukrajinsky, ale prý není problém aby se “naučila” česky …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *