STOP#TABU

Zdravotní handikep, šikana a nechápající rodič

Moje celková story se bohužel táhne od základní školy až po střední, i přesto, že jsem vystřídala tři kolektivy spolužáků za celou dobu, co jsem chodila do školy.

Zprvu, bych se asi měla zmínit, že mám pár zdravotních handicapů a to, sluchové postižení, které je korigované kompenzačními pomůckami, protože ztráta sluchu je 90% a jsem po operaci páteře z důvodu velké skoliózy. Obě tyto zdravotní odchylky jsem měla již na základce, a to je dle mého názoru důvod šikany, kterou jsem si procházela bezmála 10 let. Vzhledem sluchovému postižení, jsem se kolikrát ptala (co, jak, proč), protože jsem nerozuměla, nebo neslyšela a na základě toho jsem ne úplně hned chápala konkrétní situaci. Jenže, malejm děckám vysvětluj pořád dokola, že za to nemůžeš… Všichni se mi kvůli tomu smáli, dělali si ze mě legraci, provokovali, pomlouvali, zneužívali, ponižovali před ostatníma apod. Základní škola u nás na vesnici byla malá, takže každý každého znal a nikdo si netroufl to nějak řešit, protože by to stejně k ničemu nevedlo…

Nejvíce mě šikanovala spolužačka, se kterou jsem seděla v lavici od 4 do 9 třídy. Kdybych jednou řekla, že s ní nějakého důvodu sedět nechci, tak bych byla zase pro smích. Byla to hlavně ta, co si hrála že jsem její nejlepší kamarádka a učitelé ji to žrali. Později jsem však zjistila, že cokoliv jsem, kde řekla, to roznesla dál…

Do konce druhého stupně jsem to nijak neřešila, protože všechny problémy jsem měla dennodenně ve škole na talíři. Byl to pro mě „opruz“ chodit do školy, když jsem věděla, co mě tam čeká… Aktuálně se s lidmi ze základky nestýkám kromě pár individuí, které si stejně potom všem pro jistotu držím dál od těla.

Střední škola probíhala bohužel na základě mého handicapů obdobně. Tam jsem ale měla 3 opravdové kamarádky, které se mě zastaly, pomohly mi apod. V celku tam byli i skvělé učitelky, za kterými, když jsem přišla, věděla jsem, že se ji můžu svěřit a říct si o pomoc – tak jsem byla klidnější.

Ještě je tu jeden člověk, a to je můj otec – to je člověk, který mě nikdy nepochopil a vzhledem k tomu, že máme už několik let spolu rozbroje, tak asi ani nechci, aby mě někdy pochopil. On pracuje v cizině, takže na víkendy jezdí domu a přes týden je pryč. Nedovede pochopit, že jsem dospělá, mám svůj názor a když se projevím, tak se mu to nelíbí a argumenty vždycky obrací proti mně a opovrhuje mnou. Když jsme někde jako rodina, tak upozorňuje na moje nedostatky – nepamatuju si, že by mě on doma nebo i před někým za něco pochválil. Vždycky hledá situace, kdy mě může za něco seřvat, když něco neudělám = tak hned že s ničím nepomůžu, když pro změnu udělám, tak né tak, jak on si to představoval… ☹  Nepochopil, že 23 letech mě nezmění a že se ke mně nemůže chovat jako k malýmu spratkovi. On, pro mě není tím pravým tátou, za kterým bych přišla, a vykládala mu, jak se mám, co se mi líbí, jestli mám partnera apod… (S mamkou jsme na tom opačně, říkáme si navzájem, co práce, co kamarádky a tak…

Po dokončení maturity jsem hledala práci a byla jsem tři čtvrtě roku vedená na úřadě práce, až se jednou naskytla šance práce na úřadě. Tu nabídku jsem vzala, byla jsem z ní úplně nadšená. V práci jsem do teď, máme celkem skvělou partu lidí – setkáváme se s právníky, městskou policií, PČR apod… I když si myslíme, že jsme se setkali se vším, vždycky nás něco překvapí a pracovně s kolegy o tom debatujeme a předáváme si zkušenosti a nápady. Na práci se váže jedna věc a to ta, že táta s dědou si kolikrát myslí, že MY ÚŘEDNÍCI můžeme všechno, ale opak je pravdou, že co chceme, můžeme přehlédnout a interně to zamést pod koberec. Nechápou, že já si v práci musím dávat sakra pozor na svoje protiprávní jednání, jinak mě můžou vyrazit… Mě to někdy tak ničí, že i kolegové se diví, proč kolikrát zůstávám dobrovolně déle v práci, když nemusím…

Strašně ráda bych od rodiny odešla, ale s „kecama“ na moji osobu, který jsou ve smyslu jako že jsem nula, nic nezvládnu – tak prostě nezvládnu odejít a na tohle všechno se vykašlat….

Co si z toho vzít?

Že i když máte základku úplně na hovno a s problémama (ať už zdravotníma nebo jinejma) se to s vámi táhne i na střední, tak si můžete najít kamarády a po škole práci, kde můžete najít skvělej kolektiv a být šťastný.

Co se rodiny týče, tu si nevybíráme a je jen na našem vědomí a svědomí do jaké úrovně nás ničí a jak s tím naložíme.  Ale „jen“ proto, že je to rodina, to neznamená, že si musíme nechat všechno líbit…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *