STOP#TABU

Můj příběh – „Chtěla jsem dokázat, že to vydržím.“

Můj příběh už znáte, vyprávěla jsem ho na YouTube, ale je fér, abych tady s ním začala právě já. Byla jsem zneužitá když mi bylo 10 let. Už vím, že nešlo o znásilnění, protože mi jednak nebylo víc než patnáct, ale taky nedošlo k pohružce násilím. Já jsem prostě jen chtěla dokázat úplně cizímu “fotografovi“, že se bolesti nebojím.

Teď už vím, že to nebyla moje vina, ale už navždycky to ve mně asi bude. Stejně jako ty věci, které jsem dělala potom. Jak jsem se chovala k sobě a svým blízkým. Zejména k těm „hodným klukům“. Jak jsem se snažila být milována a měla jsem za to, že mě můžou mít rádi jen, když se s nimi vyspím. I když jsem byla ve spokojeném vztahu, tak jsem uvnitř panikařila a teď už vím, že to byly záchvaty úzkosti, kdy jsem nechápala co a proč se se mnou děje, ale nemohla jsem si pomoct a přítele podvedla. Samozřejmě s největším šmejdem a pak každý večer brečela a nenáviděla se za to. Když jsem ukončila druhý vztah, který jsem takhle zničila jsem si řekla, že jsem děvka a nezasloužím si lásku. Ale chovala jsem se jako štěně – toužila jsem po pohlazení a lásce, bylo mi jedno jestli se ke mně dotyčný chová jen jako k frndě, hlavně že mě obejme.

Přesně se mi potvrdilo rčení – „Všechno dokážeme pochopit, až zpětně.“ Až když jsem zveřejnila svůj příběh se mi ozvala slečna se vzděláním v oblasti psychologie a řekla mi, že u obětí znásilnění (zneužití) mohou nastat dva extrémy – tedy, že na sebe nenechají mužem sáhnout a nebo přesně naopak a chovají se promiskuitně. Tahle informace mi sama o sobě zvedla sebevědomí. Nehodlám svoje skutky „házet na to, že jsem byla jako malá zneužitá“, protože mi to nepřijde fér a věřím tomu, že jsem měla být silnější a zachovat se jinak. ALE! Ale konečně vidím, že to možná nebylo v mé moci a kdybych se svěřila do rukou odborníků už tehdy, mohlo to být celé jinak. A proto je tak strašně důležité o těhlech věcech mluvit! Aby nebyly tabu, aby ženy, dívky a rodiče věděli, že se tyhle věci dějí. Aby věděli, že v tom nejsou samy, že to není jejich chyba ani jejich hanba a že mají šanci na šťastný život. A hlavně, že se nemusejí bát říct si o odbornou pomoc a v nejlepším případě to nahlásili na policii.

2 thoughts on “Můj příběh – „Chtěla jsem dokázat, že to vydržím.“

  1. Ahoj JÁJO,
    Příběh jsem slyšel i četl, jsem rád že jsi s tím šla ven, založila STOPTABU, věřím že spostu dívek zažilo neco jako ty ale nemají odvahu nebo pochopení okolí nebo prostě strach svřit se s tím! jsem rád že jsi „vrba“ a založila jsi neco kde se muhou svěřit, samozřejmě to většinou uleví svědomí ale také to může dodat odvahu – a to je dobře!
    Jen tak dál, tvůj nový fanoušek Lukáš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *