STOP#TABU

Můj příběh – „Chtěla jsem dokázat, že to vydržím.“

Můj příběh už znáte, vyprávěla jsem ho na YouTube, ale je fér, abych tady s ním začala právě já. Byla jsem zneužitá když mi bylo 10 let. Už vím, že nešlo o znásilnění, protože mi jednak nebylo víc než patnáct, ale taky nedošlo k pohružce násilím. Já jsem prostě jen chtěla dokázat úplně cizímu “fotografovi“, že se bolesti nebojím.

Teď už vím, že to nebyla moje vina, ale už navždycky to ve mně asi bude. Stejně jako ty věci, které jsem dělala potom. Jak jsem se chovala k sobě a svým blízkým. Zejména k těm „hodným klukům“. Jak jsem se snažila být milována a měla jsem za to, že mě můžou mít rádi jen, když se s nimi vyspím. I když jsem byla ve spokojeném vztahu, tak jsem uvnitř panikařila a teď už vím, že to byly záchvaty úzkosti, kdy jsem nechápala co a proč se se mnou děje, ale nemohla jsem si pomoct a přítele podvedla. Samozřejmě s největším šmejdem a pak každý večer brečela a nenáviděla se za to. Když jsem ukončila druhý vztah, který jsem takhle zničila jsem si řekla, že jsem děvka a nezasloužím si lásku. Ale chovala jsem se jako štěně – toužila jsem po pohlazení a lásce, bylo mi jedno jestli se ke mně dotyčný chová jen jako k frndě, hlavně že mě obejme.

Přesně se mi potvrdilo rčení – „Všechno dokážeme pochopit, až zpětně.“ Až když jsem zveřejnila svůj příběh se mi ozvala slečna se vzděláním v oblasti psychologie a řekla mi, že u obětí znásilnění (zneužití) mohou nastat dva extrémy – tedy, že na sebe nenechají mužem sáhnout a nebo přesně naopak a chovají se promiskuitně. Tahle informace mi sama o sobě zvedla sebevědomí. Nehodlám svoje skutky „házet na to, že jsem byla jako malá zneužitá“, protože mi to nepřijde fér a věřím tomu, že jsem měla být silnější a zachovat se jinak. ALE! Ale konečně vidím, že to možná nebylo v mé moci a kdybych se svěřila do rukou odborníků už tehdy, mohlo to být celé jinak. A proto je tak strašně důležité o těhlech věcech mluvit! Aby nebyly tabu, aby ženy, dívky a rodiče věděli, že se tyhle věci dějí. Aby věděli, že v tom nejsou samy, že to není jejich chyba ani jejich hanba a že mají šanci na šťastný život. A hlavně, že se nemusejí bát říct si o odbornou pomoc a v nejlepším případě to nahlásili na policii.

3 thoughts on “Můj příběh – „Chtěla jsem dokázat, že to vydržím.“

  1. Ahoj JÁJO,
    Příběh jsem slyšel i četl, jsem rád že jsi s tím šla ven, založila STOPTABU, věřím že spostu dívek zažilo neco jako ty ale nemají odvahu nebo pochopení okolí nebo prostě strach svřit se s tím! jsem rád že jsi “vrba” a založila jsi neco kde se muhou svěřit, samozřejmě to většinou uleví svědomí ale také to může dodat odvahu – a to je dobře!
    Jen tak dál, tvůj nový fanoušek Lukáš.

  2. Ahoj Jájo, na tvůj blog mě přivedl rozhovor na DVTV, viděl jsem víc dílů tvého videa na Youtube a líbí se mi ta nedokonalost, že třeba točíš, když za zdí sousedi vrtají, mluvíš co nejvíc přirozeně a tak. Jen ti někdy dojde dech, jak zapomínáš končit věty a často tu myšlenku utneš… “a tak vůbec.” aniž by to nějak skončilo, přitom je jasné, že se v danou chvilku téma vyčerpalo, nebos řekla všechno, cos chtěla, možná bych video dělal trochu kratší, dvacet minut je přecejen už hodně, ale nejsem tvoje cílová skupina, tohle mě napadá jako první body po shlédnutí asi čtyř dílů, cos dala na Trubku.
    Co se týká mého příběhu, je mi 31, mám za sebou studium právní vědy a přímou zkušenost na štěstí žádnou, moje vztahy většinově skončily nenásilně, takže mě téma, kterému se věnuješ dost míjí, dalo by se říct, jen momentálně o vztazích víc přemýšlím a náhodně jsem se díval na DVTV, kde mě zaujalo, jak neučesaně mluvíš ve studiu s profesionální moderátorkou, zaujal mě hlas a styl, připadáš mi jako pohodová holka, která už ví, co chce.
    Mám ve svém okolí dvě holky, jedna z nich byla zneužitá v dětství někým z rodiny (detaily neznám, jen rámcově) a druhá unikla znásilnění na ulici a obě si to v sexuální oblasti nesou do dalšího života, i když to vnímají jako vyřešenou věc. Kdybych jejich příběh neznal a nepatřily obě do okruhu mých vůbec nejbližších kamarádů, kterých mám obecně málo, určitě by mě nenapadlo se na tvoje video podívat a přemýšlel bych o tématu úplně jinak.
    Musím potvrdit, že na školách, kterýma jsem prošel, se takováhle témata moc neřešila. S tématem násilí na lidech obecně (domácí násilí, násilí na ženách a další formy) mě seznámilo až pář lidí na vysoké škole, občas jsem šel na nějakou přednášku a vím, že na fakultě funguje volitelný předmět o domácím násilí, ale moc o něm není slyšet a pořád se o tom nějak málo mluví, navíc je to volitelné, což je podle mě málo.
    Držím ti palce a máš můj respekt za to, že jdeš s kůží na trh veřejně a pro ostatní, nejen sama pro sebe.
    Komentáře tu nečtu, ale kdybys chtěla odpovědět, měla nějaké otázky, klidně mi napiš mail.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *