STOP#TABU

Lidi na mě pořvávali na ulici, nebo mi psali, že jsem děvka

Začalo to asi v 6. třídě, kdy mi začaly růst prsa, vyvíjela jsem se dřív než ostatní děti a začaly si ze mě dělat srandu, následkem toho jsem začala nosit hodně volné oblečení, aby si toho lidé tak nevšímali. V 7. třídě přišla první menstruace a já začala dost přibírat a tady to začalo – každodenní posměšky kvůli váze, teď bych věděla jak si s tím poradit, ale jako dítě jsem byla úplně bezradná.

Kamarádky mi říkaly, že jsem ošklivá a tím se moje sebevědomí dostalo na minimum. O prázdninách mezi 9. třídou a střední školou mi napsal jeden kluk. Byl to kluk, kterého zná celé město, sportovec, takže jsem se samozřejmě cítila úžasně, že on píše zrovna mě. No, po chvíli se už vyptával, jestli jsem panna a psal mi o sexu. Nebyla jsem na to ještě připravená, ale s mým sebevědomím jsem se bála, že se nikdy nikomu líbit nebudu a tak jsem souhlasila, i když jsem nechtěla.

Asi tři dny jsme si psali a on na mě byl hodný, jako ještě žádný kluk, takže jako malá holka jsem se strašně zamilovala. Přišel sex, byli jsme ve sklepě u mého baráku, nádherné místo na první sex… Když na mě sahal nic jsem necítila, pořád se mě ptal, jestli se mi ty dotyky líbí a já vždy jen hm, strašně to bolelo, já brečela, po chvíli to skončilo a pak mě začal ignorovat, to se dalo čekat. Neodepisoval, smazal si mě z přátel a já z toho byla zdrcená.

Šla jsem na střední školu, kde jsem kamarádce vyprávěla o tom sexu, samozřejmě jsem to přikrášlila, jenže takhle kamarádka to řekla dál a dál a najednou to věděli všichni a začalo peklo. Na střední mě psychicky šikanovali tak, že jsem se škole vyhýbala, nakonec jsem přestoupila, ale tam to zprvu nebylo o nic lepší. Neustále mi psali nějací kluci o sex, někteří si dělali srandu, jiní to mysleli vážně. Lidi na mě pořvávali na ulici, nebo mi psali, že jsem děvka a ještě horší nadávky.

Byla jsem jako na prodej, jak kdyby si mě ti kluci mohli půjčovat, jako hračku. Takže se spojili nadávky s nadváhou a k tomu ještě tohle. Den co den mi někdo psal a nadával mi, myslím si, tak dva roky. Celé dny jsem jenom brečela a nenáviděla se za to, že jsem ho nechala, aby se se mnou vyspal.

V  tomhle městě jsou strašní lidé, než aby si zametli před vlastním prahem, radši se zasmějou ostatním. A když jsem se snažila navázat nějaky vztah, uz jsem zase byla devka apod. Navíc ti kluci se mnou ani nechteli byt, nechteli aby nas spolu videli na ulici, aby se mu taky nesmali

Naučila jsem se tomu bránit až tak v tom čtvrťáku a pak byl konečně střední konec. Naučila jsem se bránit, dala se dokupy a úplně odstřihla všechny lidi, kteří mě v životě akorát trápili…

 


 

Vím, jaká bezmoc je potýkat se se šikanou a s tím, když vám dá někdo nálepky. Děcka dokážou být neskutečně zlá a čím víc se bráníte, tím horší to je. Pokud se nenajde nikdo z “hlavní skupiny“, kdo by se vás zastal, tak máte smůlu.

Co se sexu týče, tak nešlo o znásilnění… Ale ten pro holčičí dušičku jakoby došlo. Jenže dušička ví, že “si za to může sama“, protože s tím souhlasila – nechala se do toho vmanipulovat.

Ten kluk mohl bejt dokař, mohl to takhle zkoušet na každou, ale na jeho obranu – on se ptal, jestli se jí to líbí a nezatáhnul jí někam násilím, šla dobrovolně a chtěla jít. Takže spousta lidí řekne – na co si stěžuješ? Dyť si to chtěla! Buď ráda, že jsi o to přišla s hezkym klukem…

Já tyhle kecy asi na jednu stranu chápu, protože lidi neví, co to je bejt šikanovaná a toužit po lásce a po tom, že na vás někomu záleží. Ale to, co pak následovalo? To je humus. Proto mám takový strach z maloměsta. V Praze jste každýmu jedno a můžou na vás pokřikovat leda ve škole, kde si to teda jen tak kvůli učitelům nedovolí. Tohle linčování je hnusný a člověk má pocit, že to nikdy neskončí a že z toho nemůže ven.

Jak bych to řešila teď? Přes učitele a linku důvery, popřípadě psychologa. Není to bonzování ani srabáctví si říct o pomoc. Raději si říct o pomoc, než si sáhnout na zdraví nebo na život. Když to vezmu extrémně, tak je přece jedno, jeslti na vás křičí děvko, nebo děvko bonzačko 😉 Horší to nebude… A rozhodně nemá smysl zatnout zuby a celou střední nebo celej gympl snášet taková muka…

2 thoughts on “Lidi na mě pořvávali na ulici, nebo mi psali, že jsem děvka

  1. Ráda bych se podělila o svůj příběh. Začaly mi růst prsa ve 2. třídě, v polovině 4. už jsem měla jedničky a nosila jsem jedničkovou podprsenku. Pak jsem v 5. třídě dostala první menstruaci a už to jelo. Od 6. třídy mi nikdo neřekl jinak než ku*va a děvka. Přitom jsem svého prvního kluka měla až v 7. třídě (tedy rok potom). Nechápala jsem, co všem vadí. Nosila jsem běžné oblečení, přeci se nebudu zakrývat jako jeptiška a stydět se. Ve třídě jsem měla jednu jedinou kamarádku, se kterou jsem se mohla bavit. Jenomže měla svoje problémy a proto nebyla skoro ve škole (doktoři, nemocnice), tak jsem bývala dost často sama. Jen co jsem vešla do třídy, všichni se na mě dívali a komentovaly moji osobnost. Mám hezkou postavu, navíc jsem inteligentní (což se moc nestává, já vím), to se musí nechat, jenže jsem byla pro každého šlapka a dodnes to občas slyším znova. Po čase jsem si uvědomila, že je to jen závist a ze strany kluků nevyspělost.
    Pointa tohoto příběhu je taková, že se bojím. Ráda bych si na střední škole našla fajn kluka, se kterým bych dlouho spokojeně chodila. Pár let, prostě ten jeden z prvních ,,vážných a spokojených vztahů”. Několikrát po sobě se mi teď ale stalo (je mi teď 15 a chodím poslední rok na ZŠ), že jsem si s klukem vážně rozuměla a když to vypadalo, že spolu budeme co nevidět chodit, řekl, že mě nechce. Jeden rozumější mi napsal, že mě nechce, protože jsem až moc temperamentní a že mám na lepší, než je on. Kluci mi několikrát takto odpověděli, že jsem pro ně až moc dobrá. Já teď ale nevím, jsak poznám toho pravého pro mě. Kluk s nadprůměrným sebevědomím je na nic a bojím se, že bude myslet jen penisem, ne srdcem. Naopak s nižším sebevědomím mě zase nejspíš odkopne, protože jsem pro něj až moc dobrá…
    Co dělám špatně? Nebo jak poznám toho pravého, se kterým budu vědět, že to má smysl? Mám strach, že nikdo takový neexistuje.

    1. Ahoj 🙂 v 15 bych otázku “jak poznat toho pravého” moc neřešila 🙂 na to máš vážně spoustu let a jo – možná to bude hned ten první, ta první velká láska, ale třeba ho potkáš až ve dvaceti a do té doby budeš sbírat zkušenosti 🙂 na tom není nic špatného a odpověd kluků, že jsi pro ně až moc dobrá je stará dobrá klasika – prostě s tebou nechtějí chodit, protože chtějí někoho jiného nebo se jim to s tebou až tak nelíbí, ale nejsi jim lhostejná, tak ti nechtějí ublížit a jeden dva to tak možná fakt cítí 😉
      a co děláš špatně? No vztah je taky o kompromisech, ale jak jsem psala – je ti patnáct, takže na tohle máš čas 🙂 každopádně pokud jsi skutečně tak temperamentní, tak bys měla dát prostor i tomu klukovi
      Neřeš jakého kluka si vybrat – jaké sebevědomí by měl mít, takhle to nefunguje 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *