STOP#TABU

Koukla jsem na sebe do zrcadla a řekla nahlas: “On mě bil”

Bylo mi 14 let. Od třináctých narozenin jsem se neskutečně moc změnila. Vyrostla jsem do výšky, zhubla dětské faldíky, přestala si stříhat vlasy na krátko a celkově začala vypadat více jako žena a méně jako dítě. Byla jsem na svou změnu moc hrdá a užívala si všechnu pozornost kterou mi vysloužila. Už jsem nechtěla být ta divná malá holka, se kterou se nikdo nebavil a která vypadá spíš jako kluk. Chtěla jsem se všem líbit.

 

Přesně v tu chvíli se o mě začal více zajímat jeden ze starších kluků se kterýma jsem se kamarádila. Odjakživa se mi hrozně moc líbil. I když z jeho strany jsem se vždycky dočkala spíše lhostejnosti a opovrhování. Jeho pozornost se mi moc líbila a během léta jsme spolu začali chodit ven. Bylo to všechno hrozně nevinné. Venčili jsme spolu psy, povídali si a já se do něho pomalu ale jistě zamilovávala.

Moji rodiče, mnohem moudřejší než já, z něj hned vytušili něco podivného a dlouho mě před ním varovali. Taky byl o téměř 4 roky starší než já. Já jsem samozřejmě jejich varování úspěšně ignorovala a s přesvědčením že moc dobře vím co dělám jsem ho nechávala postupně si mě omotávat kolem prstu.

 

Přišlo září a s ním moje první pusa a mazlení na gauči při filmu. Začali jsme spolu chodit a pro mě se náš vztah stal středobodem vesmíru. Byla jsem ochotná pro něj udělat cokoliv a on si mě postupně upravoval do svých představ. Během prvního roku našeho vztahu jsem dětské kecky vyměnila za boty na jehlovém podpatku, rifle za minisukně a sponky do vlasů za make up. I když mi bylo 14 let, všichni mi tipovali 19 a na občanku se nikdo neptal. Cítila jsem se tak dospěle.

Dlouho jsem s ním nechtěla spát. Měla jsem k tomu svoje důvody a nechtěla jsem své morální zásady porušovat. Navíc to nebylo ani legální, ale mého tehdejšího přítele zákony nikdy nijak netrápili. Ve čtrnácti letech už jsem za sebou měla spoustu intimního mazlení, včetně orálního sexu. Normální sex přišel krátce po patnáctých narozeninách.

Během celého prvního roku našeho vztahu jsem se cítila jako princezna. Zahrnoval mě dárky, vozil mě do restaurací a kina. Nosil sako a všechny spolužačky mi ho záviděly. Byla jsem do něj naprostý blázen a on to moc dobře věděl.

Zhruba po roce vztahu se mi svěřil že má jednu takovou “úchylku”. Měl rád spanking, což je sexuální praktika kdy dominantní partner dá tomu submisivnímu v podstatě na zadek. Používá se všechno co vás napadne od vlastní ruky, přes vařečku až po rákosky a elektrické kabely. Patří k tomu i jiné věci jako svazování a celkově všechny ostatní sub/dom praktiky.

 

Já, jakožto sexuální nováček a naprosto zamilovaná naivní malá holka, jsem byla ochotná udělat všechno pro to aby byl můj přítel spokojený i když to už v té době vyžadovalo hodně potlačování sebe sama. Už v té době byl v našem vztahu on ten kdo všechno řídil a rozhodoval a já ta co se všemu přizpůsobila a v ničem neodporovala.
Řekla jsem mu, že to vyzkoušíme a že se mi to bude třeba líbit. Věděla jsem, že být v sexu submisivní mi vyhovuje. Ale nechat se od svého přítele bít, to bylo něco z čeho jsem nebyla úplně odvázaná.

 

Moje první, druhá i třetí zkušenost se spankingem potvrdily mé obavy. Nelíbilo se mi to. Ale v té době jsem už byla tak perfektně zpracovaná do dokonalé přítelkyně že jsem nedokázala prostě říct “ne, tohle nechci dělat”. Navíc jsem byla vyděšená z představy že by mě snad opustil a tak jsem se nechala pravidelně bít. Věděl že se mi to nelíbí. Když se to dělo, škubala jsem sebou a prosila ať už přestane a během prvních pár měsíců někdy i přestal. Časem ale tyhle “hry” přešly do každodenního života.

 

Postupně mi vytvořil seznam úkolů které musím plnit. Více méně to byly věci které mu na mě vadily a které neodpovídaly jeho představě o dokonalé přítelkyni. Pamatuju si body jako “každý den se musíš oholit a umýt si vlasy”, “pokaždé když mě uvidíš musíš se usmát, nadšeně mě pozdravit a políbit”, “nesmíš mi odmlouvat”, “nesmíš přijít pozdě”. A mnoho dalších. Za každý byl stanovený nějaké trest podle závažnosti prohřešku. Začínaly na deseti ranách rukou a pokračovali přes rány páskem až k ranám rákoskou nebo elektrickým kabelem. Lišily se v počtu ran a všechny měly stejné pravidlo – když se při tom pohneš, začínáme od začátku.

 

V téhle době byl náš vztah na velmi destruktivní úrovni. Byla jsem tak naivní že jsem si stále myslela že je to láska a že to všechno myslí dobře, protože to podával jako “výchovu”. Když vás půl roku pravidelně “trestá” tímto způsobem osoba pro kterou byste udělali cokoliv na světě, musí to s vámi něco udělat. Já jsem si vypěstovala obrovský pocit viny. Svou psychickou bolest jsem cítila fyzicky. Projela mi jako vlna z hrudi až do podbřišku, nebo ležela jako těžký kámen hluboko v mé hrudi a udržovala mě v neustálém stresu. Věřila jsem tomu, že jsem hrozně špatná, protože jsem si neoholila nohy, nebo protože jsem se na něj neusmála a nepolíbila ho když jsem ho uviděla. A i přes to všechno jsem ho stále hrozně moc milovala a naivně věřila že se náš vztah vrátí do podoby ve které byl na začátku.

 

Touto metodou mě velmi rychle dostal naprosto do své moci. Nebyla jsem schopna mu odporovat absolutně v ničem. V tu dobu přišel s novým návrhem. Chtěl ať u něj začnu přespávat. Což byla jedna z mála věcí kterou mi rodiče nechtěli dovolit. Pustil se tímto požadavkem do otevřené války s mými rodiči, kteří k němu byli vždycky velmi milí a hodně mu v životě pomohli.

Nepoustěl mě včas domů. Prostě zamknul a pustil mě až 15 minut po tom co jsem měla být doma. Já jsem za to vždycky od rodičů dostala, ale nikdy jsem jim neřekla jak to doopravdy bývá. Vždycky jsem si vymyslela něco jako že jsme museli dokoukat film.

Vymýšlela jsem si že spím u kamarádek zatímco spala u něj a podobné lži.

 

On to celé převrátil a neustále mi říkal jak jsou naši hrozní s že mě málem týrají a měli by mě u něj v podstatě nechat bydlet. Já jsem v té době byla hrozně vyčerpaná úplně ze všeho. Doma na mě byli neustále rozzlobení. Buď jsem domů přišla pozdě, nebo jsem nepřišla vůbec. A u přítele to byl neustálý boj o to aby mě nebil, nebo prošení o to aby mě pustil alespoň jednou včas domů. Všichni lidi které jsem milovala na mě vyvíjeli tlak z jiné strany a neustále na mě byli naštvaní. V té době jsem byla hodně apatická a v depresích. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem moc zbabělá na to se s přítelem rozejít a bála jsem se říct rodičům co se děje.

 

Po měsících masáže, jak jsou moji rodiče příšerní mě přinutil utéct z domu. Sbalila jsem si věci a když rodiče odjeli na návštěvu, odvezl si mě. To byl jeden z nejhorších týdnů mého života. Celý ten týden jsem jen ležela na posteli s brečela. Neměla pojem o čase a prospala minimálně 16 hodin denně. Tehdy jsem o depresích moc nevěděla, ale tohle bylo opravdu hodně temné místo. Chtěla jsem jít domů. Ale zakázal mi vidět rodiče. Naštěstí po týdnu přišel můj taťka do školy a alespoň na pár hodin mě vysvobodil z té noční můry. Nedokázala jsem mu ale moc říct a zmohla jsem se jedině na tichý pláč. Taťka se mnou zajel ke příteli do bytu a odvezl moje věci. Přítel byl zrovna někde v práci. Když se vrátil nebyl vůbec nadšený

Řekl mi že pokud zůstanu doma a budu poslouchat rodiče, rozejde se se mnou. To byla obrovská rána. Byla jsem na něm závislá a nedokázala jsem si bez něj ani koupit ponožky. Nedokázala jsem si představit rozchod. A tak jsem se smutně odbelhala domů a vybrečela se tam našim aniž bych jim opět něco řekla.

 

Mám pocit že od té doby se věci snad ještě zhoršily pokud je to možné. Doma jsem spala jen asi půlku týdne. Zbytek nocí mě přítel prostě nepustil domů. Naši tam chodili v noci zvonit často i s policií, ale naše zákony jsou nastaveny tak, že pokud mi bylo víc než 15, nemohli mě poslat domů. Měla jsem ve škole neomluvené hodiny protože přítel chtěl ať s ním jedu třeba nakupovat a tak. Musela jsem běhat po sociálce a chodit s našima na velmi neúčinné sezení kde se zmatené staré sociální pracovnice snažily pochopit co se v naší rodině děje. Neustále to vypadalo jako že jsem prostě jen drzá kráva, která na rodiče kašle a radši se tahá ve svých šestnácti letech se svým devatenáctiletým přítelem po nákupech. Naši tušili že jsem nešťastná a že něco není v pořádku, ale nevěděli co se to děje.

 

Já jsem se utápěla v hrozně hlubokých depresích a velmi často uvažovala o sebevraždě. Přišlo mi, že každému by bylo lépe kdybych neexistovala a nepřidělávala všem starosti.

Hledala jsem všechny možné úniky z reality od spánku až po alkohol. Jednou jsem se opila opravdu hodně a když jsme přišli k příteli do bytu, zbil mě dřevěným prkýnkem na krájení tak že jsem si nemohla dva dny sednout. Jindy mi zůstávaly modřiny i několik týdnů. Ale nikdo si jich nikdy nevšimnul.

 

V létě po téměř dvou letech našeho vztahu se rozhodl že spolu pojedeme na dva týdny do Chorvatska. Rodiče mi řekli že jestli pojedu, mám se odstěhovat. V té době jsem absolutně nebyla pánem svého života. Nechávala jsem ho plynout a svého přítele rozhodovat o tom co bude a co ne. Neměla jsem žádnou psychickou sílu se o něco snažit. Byla jsem úplně zlomená. Takže do Chorvatska jsem jela. A od rodičů se bohužel odstěhovala.  

Když jsme se vrátili z Chorvatska, rodiče mě požádali abych s nimi začala chodit na rodinou terapii do centra které jim doporučili známí. Přítel mi to dovolil a já byla šťastná že s nimi mohu strávit alespoň nějaký čas. Pán, který terapii vedl byl velmi příjemný a jsem za těch pár hodin s ním moc vděčná. Velmi rychle pochopil že jsem nejspíše naprosto zmanipulovaná a povedlo se mu šetrně mi vysvětlit pár věcí které hodně změnily můj pohled na život.

 

V té době jsem se hodně začala bavit s jedním spolužákem. Měl taky pár svých problémů a tak jsme spolu v létě občas zašli ven. Byla jsem nadšená že se ke mě někdo chová tak hezky. Myslela jsem si že si nezasloužím hezčí chování než to co se mi dostávalo od přítele když jsem byla hodná a sexuláně aktivní přítelkyně. A tenhle kluk se ke mě choval hezky i když nic neočekával na oplátku.

Kamarádství s tímhle klukem a rodinná terapie s mými rodiči mi nasadili brouka do hlavy. Možná si přece jen zasloužím něco víc než dávat celou sebe osobě která se mnou zachází jako s hadrem. Ale tento brouk se mým neexistujícím sebevědomím prokousával hodně dlouho. U přítele jsem bydlela celé tři měsíce než jsem konečně sebrala dost odvahy a za obrovské podpory od svých rodičů mu konečně oznámila že se stěhuju zpátky domů.

První noc doma byla ta nejkrásnější na světě. Neuvědomovala jsem si jak špatně se mi u něj vlastně spalo. Měla jsem pocit že si po dlouhé době zase konečně odpočinu. Spolu s mým křehkým, nově nabitým sebevědomím přišla i menší ochota neustále se mu podřizovat a má poslušnost velmi rychle mizela. Když zjistil že už nejsem jeho poslušná loutka, velmi rychle jsem ho omrzela. Já jsem v té době už ale věděla že náš vztah nemůže pokračovat. Nakonec odletěl do Ameriky.

Přála bych si aby to byl konec příběhu a já mohla napsat že jsem žila šťastně až do smrti, ale tak to bohužel není.

 

Půlrok po našem rozchodu jsem prožívala velmi dobře. Jako kdybych zapomněla na všechny ty hrůzy které se za ten rok staly. Jako bych si vlastně nic z toho neuvědomovala. A pak z ničeho nic jeden večer to do mě všechno udeřilo.

Byla jsem tehdy v koupelně a přemýšlela nad vším co se stalo. A v tom mi to došlo. Koukla jsem na sebe do zrcadla a řekla nahlas “On mě bil”. Rozbrečela jsem se. Ale byl to jiný druh pláče. Ovládl celou moji osobu. Něco uvnitř mě se najednou zlomilo. Dopadla na mě všechna hrůza posledního roku. Jako bych předtím byla slepá a neviděla pořádně žádnou z těch špatných věcí. Najednou jsem je všechny viděla až moc jasně. Desítky nocí probdělých v slzách a hrůze co za bolest přinese druhý den. Rány rákoskou za to že jsem upustila sklenici. Naprostý nezájem o všechno moje utrpení ze strany osoby které jsem obětovala celou sebe. A mnoho dalšího.

Nechápala jsem co se dělo, ale od té chvíle se celá moje osobnost rozsypala na tisíc kousků. Začala jsem se bát hlasitých zvuků a prudkých pohybů. Pokaždé když jsem na parkovišti zahlédla stejné auto jako měl můj trýznitel, ovládla mě obrovská úzkost. Neustále mě přepadaly živé pocity stejné bolesti jakou jsem prožívala kdysi. Pokaždé když jsem něco udělala “špatně” přepadl mě stejný pocit viny.

Kdybych tehdy věděla něco o posttraumatickém stresu nebo o psychologii týraných žen, nejspíš bych si ušetřila roky trápení. Nejspíš bych mnohem dříve vyhledala odbornou pomoc. Ale nevěděla jsem. Trvalo mi rok než jsem se z té propasti úzkosti vydrápala alespoň o kousek víš.

Teď je mi 18 let a můj ex-přítel je v Americe už téměř dva roky. Po všech těchto zkušenostech jsem se začala hodně zajímat o psychologii. Všechny ty hrůzy mi daly jiný pohled na život. Daly mi velikou zásobu empatie a potřebu pomáhat lidem aby nemuseli trpět stejně jako já. Ráda bych jednou začala pracovat v tom stejném centru které mi v podstatě zachránilo život.

Posttraumatického stresu jsem se ani doteď nezbavila úplně. Občas se kvůli hloupostem cítím neskutečně vinná. Často mám dlouhé období kdy se cítím velmi apatická. Jako bych už nikdy neměla cítit žádné štěstí. Ale vím že to zase přejde. Že se zase budu usmívat a nebudu se cítit jako největší odpad za to že jsem přesolila rýži. Jednou budu všem vyprávět svůj příběh, aby žádná jiná mladá holka nemusela zažít to stejné co já a nespadla do té hluboké propasti pocitu méněcennosti. Protože každý z nás má obrovskou cenu.


No je to dost drsný příběh. Málo kdo si umí představit, kolik bolesti musela snést a většina lidí by k tomu řekla – „mladá blbá holka“…
Ano, on praktikoval způsob BDSM – to není samo o sobě domácí násilí, to je vztah dominantní – submisivni. Jsou páry, které v tom šťastné žijí (mají tresty, rákosku, bičík a to všechno) ale jim se to líbí a vyhovuje to oběma.
Chyba byla, že se to slečně od začátku nelíbilo, ale nic neřekla.
A proto je tenhle příběh a projekt tak důležitý – MUSÍME ŘÍKAT CO SE NÁM LÍBÍ A NELÍBÍ!! A pokud se nám to nelíbí, ale partner to vyžaduje, tak to není partner pro nás!
Pak to jde totiž strašně z kopce – a může to jít až tak za hranu, jako v tomhle případě. Protože co se dělo v tomto vztahu na jeho konci, je skutečný teror a domácí násilí.
Rodiče jsou skutečně zlatí, že to vydrželi, chodili na terapie a nikdy na ní nezamevreli. I to odstěhováni podle mě byla jejich snaha ukázat, že je jich potřeba (bohužel krapet nešťastně, ale nevěděli už asi jak jinak).
Tohle je fakt na pytel a proto by měl být sex a všechno kolem od 15 a rodiče by se skutečně měli poslouchat, protože mají 100x víc zkušenosti než my …
Ale “po bitvě je každý generál”, takže to zpětné určitě nepomůže.
PTSD není sranda a rozhodně není dobré brát ho na lehkou váhu …

2 thoughts on “Koukla jsem na sebe do zrcadla a řekla nahlas: “On mě bil”

  1. Zdravím, jen jsem chtěla vyjádřit obrovský obdiv a poděkování dívce z příběhu, že našla v sobě tu potřebnou sílu, aby s tím mohla bojovat. Vyšla ven s tak silným příběhem a chce pomáhat dalším lidem, kteří to potřebují. Je to opravdu důležité.
    A i tobě Jájo, za skvělý projekt #StopTabu. Díky němu jsem si uvědomila své chybi, jakých jsem se na sobě dopouštěla, ať už rukou svojí nebo jiných.
    Teď mám přítele, který je úžasný a nedala bych na něj dopustit. Má mladší sestru, její 11 let, co je sex sice ví, ale takové ty věci okolo ne a pro její okolí to je úplné tabu. Tak to řešíme alespoň spolu, jen mezi holkama. Je to fajn. A mám z toho i dobrý pocit, že když se o tom takhle spolu bavíme, až dojde na první styk bude to tak, jak se bude líbit ji.. jim oboum.
    Takže děkuju.

    1. Taky dekuju/děkujeme 🙂 v jedenácti je na to ještě hodně malá, ale je fajn, když bude vědět ze si nemá nechat nic líbit a když už by se něco stalo, ze to není její chyba a má to říct

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *