Kultura

P.R.S.A. – hra pro ženy o ženách

V sobotu jsme byly s maminkou v Divadle Palace na činohře s názvem P.R.S.A. Pro mě to byla celkově premiéra v tomto divadle a náramně jsem si jí užila. Měly jsme krásná místa v 5. řadě a viděly vše perfektně (informace pokud řešíte, jaká místa v tomto divadle volit – od řady 10 a výš je to prý “na prd”, ale moc bych tomu nevěřila😉).

Za mě to byla skutečně jedinečná hra, ve které na mě dopadla vážnost tématu jen ve dvou chvílích a to na chvilku. Ano, možná tomu pomohla Sangrie, kterou jsme si daly při večeři před divadlem, ale myslím, že nás spíš naladila na tu správnou vlnu🙂.

Jak tomu tak bývá, při návštěvě divadla (nebo i kina) s rodiči a prarodiči se obávám dvou věcí – nahoty a sprostých slov. Po tom, co jsem babi s dědou vzala do ABC na Macbetha si hry, kam beru někoho kromě Davida vybírám hodně obezřetně. Takže i tady jsem se tak trošičku bála, ale nakonec sprostá slova byla to jediné, co za nás hře ubíralo body. Já vím, že se to teď nosí a sprostě prý mluví všechny generace, ale nemusejí být v každé druhé větě.

Celkově musím říct, že mě překvapilo jak moc mě hra bavila. Téma mateřství a výchova dítěte jen matkou mi není moc blízká a moje stanovisko je přímo opačné, než jaké nám hra nabízí a i přesto mě to bavilo a odcházela jsem plná dojmů a s příjemným pocitem v nitru. Ony dvě chvíle, kdy mě téma tížilo, byly tyto části:

  • Moment, kdy se řešilo jak moc a jestli vůbec je nutné udržovat rodinné vztahy, potažmo oslavy.
  • Chvíle, kdy babička mluvila o strachy ze smrti a té nicoty se kterou se tato část života pojí.

Ovšem bravůrně z toho bylo vybrusleno – myšlenka sekty, která dává smrti jiný smysl mě nadchla a najednou jsem si uměla představit, co na nich ti lidé vidí (tedy nešla bych do žádné ani za nic, ale rozšířilo mi to obzory😉)

Když se řešilo, jaký název by se měl používat pro mužské přirození a jestli vlastně vůbec nějaký, se ozval o pár řad pán se slovy “No no!” a celý potlesk to vyneslo o úroveň víš🤣. Vážně jsem tam dvakrát brečela smíchy a stejně tak herečkám dělalo místy problém vrátit “vážnou” notu a hrát dál.

Po skončení jsme s mamkou odcházely obě skutečně vysmáté, ale až když mě na to mamka upozornila, jsem si všimla, že ne všichni byli tak spokojení, jako my. Jedna skupinka se tvářila téměř uraženě, další pobouřeně, ale rozhodně převládaly spíše úsměvy, než rozhořčení. Tím chci jen poukázat na to, že žádná hra se nezalíbí všem😉.

Tuhle hru můžu skutečně jenom doporučit – ideálně jděte s kamarádkou a nebo maminkou, ovšem třeba babičku s dědou bych tam nebrala. Jednak kvůli sprostým slovům, otázce smrti, ale i pro téma, kterého se hra týkala. Nejsem zrovna holka, které by ženská emancipace nějak zvlášť voněla, ale bavila mě. Neskutečně!😎 😍 A moc ráda bych na to vzala Davču, ale nejprve asi na Cavemana – ten je přeci jen prý víc pro chlapy😉.

Takže smekám před panem EUGENIUSZ SZYBALEM a režisérem VOJTĚCHEM ŠTĚPÁNKEM 👏👍  A samozřejmě i úžasným herečkám – Kristýna Leichtová (kterou znáte z Comebacku a tady skutečně září!!), Ilona Svobodová (znáte z Ulice, taky skvělá herečka) a zbytek jsem neznala, ale to byla moje obrovská kulturní chyba! – Eva Lecchiová, Jana Bernášková a Ivana Wojtylová. No a v neposlední řadě i Jaromír Nosek, coby jediný mužský faktor v této hře, na jehož velké finále stojí za to si počkat🤣.

PS: Pánevní dno je skutečně skvělé procvičovat v každém věku🤣👍 Fakt.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *