Kultura

Díky, radši salát – aneb akce klenoty

Bohužel, jsme neměli ani na základce ani na střední učitele, který by nás na to vzal, takže když k výročí sta let republiky a 25 let České republiky, jsou klenoty vystaveny ve speciálních vitrínách (můžete vidět korunu kolem dokola – vzrůůůůůšo) – museli jsme jít.

Tedy abych to uvedla na pravou míru – bráška mi včera v osm (no dobře, v devět) večer zavolal, jestli bych s ním nešla na korunovační klenoty, že má druhý den čas a já měla náhodou okno mezi kadeřnicí a prací 6hodin, tak proč ne!

Můj drahý David nám předpověděl neúspěch, protože on jakožto dítě s mamkou čekal frontu prý celý den. Mávla jsem nad tím rukou s myšlenkou, že si nepamatuje co měl včera k večeři, natož nějaké čekání na klenoty.

Ráno už jsem se těšila o něco méně, když jsem koukla z okna a zjistila, že sněží a prší zároveň a je příjemný jeden stupeň nad nulou.

Ovšem nenechala jsem se zastrašit, vzala jsem si jediné slušné boty, které nejsou vyloženě podzimní, ale rozhodně ne zimní a vyrazila. Kadeřnice to sfoukla přesně na čas, kladla mi na srdce ať si neberu čepici, když mi to tak pěkně nastajlovala a já v dobrém duchu poslechla. O pět minut později mě dobrý duch opustil a přišla na řadu stajlingová kapuca.

Na Malostranské jsme měli sraz a já patnáct minut pozorovala, jak se se cestou ke královským schodům trousí skupinky turistů, zatímco měl pan bratr zpoždění. Dorazil, vše dobré. Začal nám příjemně pofukovat vítr a vmetal nám děšťosníh do tváří, až to panu bratru nedalo a musel mi sdělit, že ten mejkap nebyl asi dobrej nápad. Haha, jdi do háje 😀

Prošli jsme kontrolou – byli jsme osočení, jestli u sebe nemáme cigarety potom co brácha v rámu zapípal (protože cigarety obvykle mají kovové prvky, žejo) a byli jsme téměř u cíle.

Tedy pokud tím cílem myslíme frontu do půli zahrad a začínající omrzliny prstů u nohou. Výjimečně nemám na mysli své nohy, ale pana bratra, který si zvolil boty nanejvýš vhodné ke korunovačním klenotům, ale naprosto nevhodné do zimy.

Mrzli jsme tedy spolu posmívaje se skupině asiatů, která stála špatnou frontu a tedy jsme se díky nim posunuli rychleji kupředu. Když jsme postoupili o 30metrů dostali jsme se k čaji – to bylo skvělé! Má svačina v podobě jerky masa nás moc nezahřála (nehřáli nás ani nenávistné pohledy lidí za námi – je to s podivem, ale je to tak), takže čaj přišel skutečně vhod! A co víc – byl zdarma! Hrade – tohle jste vychytali!

Co ale nevychytali byl plánek, na kterém chyběla třeba dvě patra schodů, ke kterým jsme se dostali po 95 minutách čekání. Nedalo mi to a zeptala jsem se pána před námi, který neustále vykládal o tom, jak už tam byl a co tam viděl a odkud až to sem přijel – na jak dlouho ta fronta ještě asi je. Moje otázka dosáhla velkého úspěchu, protože se rozjela debata lidí, kteří tam již byli, jestli ještě hodina a nebo dvě a že tak či onak je to daleko lepší než posledně, kdy tu čekali 8hodin.

Po krátkém probrání pro a proti, kdy na jedné straně stál fakt, že zde již pořádně dlouho mrzneme a a čekáme, ale dominantnější bylo, že bráchovi nohy by pravděpodobně další dvě hodiny nevydrželi a já bych za 2,5 hodiny nejpozději musela letět do práce.

Suma sumárum – rozhodli jsme se zkrátit frontu lidem za námi a odešli jsme.

Jelikož bráška nikdy nebyl v Delmartu a projevil o něj zájem, když jsme spolu posledně mluvili, zamítla jsem jeho návrh na pořádné žraso v mekáči a s těžkým srdcem jsme šli na lehký slaát do Delmartu. Ne, legrace – já tam ty saláty naprosto zbožňuju a nikdy nelituju! (teda krapítek mě bolí peněženka, ale fakt jen krapítek 😉 )

No a jelikož to prošlo i přísným testováním pana bratra, tak to musí chutnat všem.

A závěrem mám na vás dva dotazy:

  1. Znáte Delmart, popřípadě zajímalo by vás tohle téma víc? 😉
  2. Viděli jste korunovační klenoty? Pokud ano – jak dlouho jste čekali a stálo vám to za to? 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *