Sportovkyně

Spartan Super Dolní Morava – sjezdovky a podvody!

Nebudem to okecávat a jdeme hnedka na to😉

Jája – hysterická rosnička

Jak řekla moje mamka – ještě nikdy jsem tolik nesledovala počasí tak, jako teď. A co znamená “tolik”? To znamená každých 15 minut kontrola, jestli se předpověď změnila a jak moc odpovídá současné situaci a zkusit podle toho vyvodit, jak to bude vypadat druhý den.

Vypadalo to na peklo. Naprosté peklo.

Ano, musím se opravit ve svých tvrzeních, kdy jsem říkala, že mi sluníčko nevadí a hlavně ať neprší. Stále platí to o dešti, ale tuhle trasu jít na sluníčku, tak pojdu🥵. Čímž bych chtěla vzdát hold všem, co to šli na sprintu v sobotu – já bych vypadala jak hasič z Černobylu.

Finální předpověď zněla: ochlazení o 10°C a od 13:00 vydatné deště.😓

Realita: Od 9:20 se na nás hnala černá mračna, v deset jsme startovali – v deset začalo pršet.

Ale nakonec pršelo jen asi 20minut a za hodinu se střídalo sluníčko a mraky. Ve dvě ještě trošku kapalo, ale to už bylo spíš jen pro osvěžení 🙂

Vzhůru do nekonečna a ještě … výš?

Bylo mi jasné, že to bude stoupák. Jenže ono “bylo mi jasné” a “jsem na to připravená” jsou dvě naprosto odlišné věci😅. Nervy hrály – to je jasný. Takové dýchací techniky, jaké jsem předváděla v autě před parkovištěm, by se mohly učit na józe!😄

Nechápu proč – o nic nám nešlo, žádnej stres, jen to dokončit ve zdraví, ale klepala sem se jak osika. Když jsem si ale všimla, že si podupává i David = je nervozní – dost mě to uklidnilo😄.

Byli jsme v tom opět spolu😊.

Dali jsme si zahřívačku s trenérkou a shodli se na tom, že už máme dost😄.

Nechtěli jsme ale trapčit a krapet jsme popoběhli u startu, ať nevypadáme jako takové lemry. Vzdali jsme to po 200 metrech se slovy “nepřepálíme start“. S takovou strategií nás tam byla spousta😄 – další uklidnění😉.

Hezky jsme si kousek vylezli a pak to cééélé seběhli dolů, abychom to mohli opět cééélé vylézt nahoru. Několikrát jsme měli za to, že UŽ TAM JSME, ale ono houbeles😄.

Je libo překážku? Dáme vám jich 6 naráz

Tady si krapet postěžuju a psát to David, tak není článek o ničem jiném. Ono když vylezte sjezdovku, seběhnete jí dolu a znovu vylezete, tak se na překážku fakt těšíte. Na překážku a rovinu. Ale jednu – dvě – maximálně tři za sebou bych pochopila a brala. Ale 6?!😖Tak to bylo těžce na palici.😕

Twister

Bez šance. Já se dostala na třetí madlo a konečná.

Olympus

Bože ten jsem tak moc chtěla zvládnout, ale dostala jsem se do půlky, dvakrát uklouzla a udržela se, ale napotřetí už to nešlo. Takže během 5minut 60 anglánů. David to dal – byla jsem pyšná.

Kecám, ukrutně jsem mu záviděla a říkala si, že si jen vybral dobrou dráhu. Ale to je blbost – je prostě dobrej😉.

Atlas

Pohodička – to mi nedělá problém😉. Teda trošku – jen malounko – je to těžký a blbě se ta koule bere, ale tady sem si jistá v kramflecích a zádech😄.

Šplh na laně

Tady se trošku rozepíšu. Trošku osobněji.

Tady totiž přišel můj čas, moje chvíle.

Na tenhle moment jsem trénovala.

Pro tenhle moment jsem si zcela sedřela holeň a ráno jí oblepila mega náplastí, ať mě nezradí.

Jsem připravená! Dala jsem si 6 sušených meruněk a mám dost síly!

Dobrovolník ukazuje slečně přede mnou jak na to.

Vypadá to tak jednoduše! Uděláš smyčku – přišlápneš a klíďo se můžeš pustit rukama.

Jasný. Od všech to vypadá TAK SNADNĚ, ale já vím, že realita je jiná a oni se společně spyknuli, aby mě vydeprimovali, abych to měla ještě trochu těžší.

Nevadí, jsem připravená.

Chopím se lana a chvíli se snažím přimět nohy, aby se přestaly klepat. Je to vzrušením, nebo strachem? To se nedozvíme.

Přišel David. Říká, že to nedá. Ale povzbuzuje mě. To nemusí. Stačí mi vědět, že z toho má respekt – takže když to dám, budu ultra-super hustá!

A to já chci bejt.

Jdu na to!

Trošku si vyskakuju a zběsile obmotávám lano kolem nohy.

Smyčka a vytahuju se.

Vytáhla jsem se asi o 10 cm.

Cítím jak mi praská strup na noze a ozývá se bolest.

Nedbám na ní a lezu dál.

Jde to extrémně pomalu a špatně.

Všechno dělám špatně, ale není čas to řešit.

Už jen kousek, že prý se natáhnu, ale ještě ne – ještě kousek.

Poslední přítah a natahuju ruku.

Ozývá se zvoneček.

Neuvěřitelná radost je potlačená bolestí a nutnostní dostat se dolu.

Jsem na zemi, objímám Davida který mi uznale gratuluje a plácám si s dobrovolníkem.

Strhávám náplast na holeni a zjišťuju, že to není tak zlé.

Myju si ruce v louži a dívám se na Davidův pokus.

Dostal se vysoko, ale vzdal to. Takřka si utrhl dva nehty a lezl to jen rukama – nohy nespolupracovaly.

Ale dostal se hodně vysoko.

Během jeho angličáků zjišťuju, že mám celou botu od krve.

Holeň žřejmě nebyla tak v pohodě, jak jsem si myslela a přes černé návleky to nebylo vidět.

Nevadí, umyju v kaluži kalnou vodou a jde se dál.

Hercules

Tady taková menší odbočka – když jsme se sápali po druhé sjezdovce a byli relativně sami, David z ničeho prohlásil, že mu to stoupání připomíná scénu z Disney Herkula a písničku I can go the distance a už to jelo! Nevěděla jsem, že i tuhle umím nazpaměť a moci si ji zazpívat s ním při závodě? No sakra, já ho snad o tu ruku fakt požádám!

Ale zpátky k věci.

Herkules byl těžkej. Zatraceně těžkej, protože písek byl nasáklej vodou a není to Spartan Sprint, ale Super.

Takže to holky nedávaly. Jako fakt nedávaly. A to dokonce i přesto, že to přidržovaly nohama (což se nesmí) a měly na to víc pokusů.

Já jsem to dala – nešlo to jinak.

Bylo to fakt TĚŽKÝ. Trošku jsem doufala, že mi někdo poplácá po zádech a uslyším wow – ta je hustá!, ale nevadí, asi byly holky zaskočené mou silou.

😄😄😄bože já sem kecal 😄😄😄

David si dal na čas (jako obvykle) a takových dobrých 5 minut tam postával a nechápavě koukal na ty namakance, co odcházeli dělat angličáky, prtože to nedali. Najednou se tam objevil kluk typu “samá ruka, samá noha”, při každém přítahu děsně řval a dal to😄. Pak zase pár nabušenců a konečně se dokopal David.

Zapřel se a za pár vteřin to měl hotové.

Lidi, jak já jsem řvala radostí. Byla jsem jen krok od toho řvát “to je můj kluk!!”

Monkey bar (až teď zjišťuju, že Monkey bar jsou tyče a ne kruhy – to je Multuring)

Na sprintu jsem to dala a tady jsem to taky chtěla dát. Ruce byly unavené a nedávala to spousta chlapů i holek.

Nechtěla jsem se zdržovat a stresovat a šla jsem na to. Nejprve jsem si zkusila stisk a vystresovala se ještě trochu víc. Ruce byly slabší, než jsem si myslela, ale angličáky jsem další dělat nechtěla!

Takže hezky tyč po tyči – ruka vpřed, druhá k ní a tak dál. Překonala jsem dva větší rozestupy a už byla skoro u konce. Začal mi fandit kluk na konci a dobrovolník mě upozorňoval, na větší rozestupy mezi tyčemi na konci. Rozhoupávala jsem se a šlo to. Síly uubývaly, ale byla jsem na konci.

Zbývala poslední tyč. Zhoupla jsem se, chytila a ruka vyklouzla. Poslední tyč. Ruka 10cm od zvonku.

A najednou musely všechny ty emoce ven. Dobrovolník smutně oznamuje, že bohužel a na angličáky, klučina smutně pokyvuje a já začínám brečet. Jdu na angličáky s potupně svěšenou hlavou a brečim. Cejtim se jak největší ubožák a ten pláč to jen zhoršuje. Ale nejde to zastavit, ty emoce musí ven.

Strašně moc jsem to chtěla zvládnout, měla jsem na to a byla tomu nadosah. Ale nevyšlo to.

Po chvíli za mnou přichází David, který skončil v půlce a nechápe mě. Nedivím se mu.

Nejdelší kilometry

No a teď už stručněji, obdivuju ty, kdo to dočetly až sem😅. Napište mi do komentáře “dočetl/a jsem”😄.

Následoval kopec a hned dolu – na vrcholu nic. Což bylo zklamání a David znovu spustil monolog o tom, jak je tohle na hovno a že tohle fakt nedomysleli atd atd atd.

Dole občertvovačka – druhá po krátké době, ale díky bohu za ní.

Jde se zase dolů. Krásná cesta – pozvolná – dala by se běžet, ale my jdeme rychlochůzí. Není kam spěchat (běžela bych, ale nechtěla jsem prudit a po chvíli mě začlo bolet břicho, takže chůze se hodila).

Po překonání sedmistopé stěny jsme se “došourali” k síti kde na nás už hodinu čekali naši.

Tady zaslouží vzpomenout všechny, kteří se těchto akcí účastní jako podpora a fotografové. Fakt moc moc díky – je to spousta čekání a lezení krpálů bez medaile, ale pro nás jste důležitější, než si myslíte!

Takže díky moc🤩.

Multiring

Fotíme se, prohodíme pár slov a jdeme dál. Dáváme si za cíl být rychlejší, ať naši nečekaj dlouho.

Sranda překážky, dlouhá chůze a Sand bagy.

Těžký a dlouhý, ale když jsme druhý den zjistili, že jsme vychodili symbol sparťanské přilbice, stálo to za to!

Pak ale přišla TA SJEZDOVKA. Sjedovka pod Stezskou v korunách stromů. Černá sjezdovka – strmá jak klouzačka.

Byl to neskutečnej záhul.

Co mě ale bavilo, byli turisti, co to šli s námi. Asi bych zabila toho, kdo by nás touhle cestou vedl na výlet😃. Šílenství.

No a pak už jen balanc – ten jsem si dala kvůli fotce 2x😃

A pak již zmiňovaný Multiring, kde se zastavím na téma Dobrovolníci🤗

Za mě jsou to obecně super lidi a všechna čest, že se rozhodnou nezávodit, ale dohlížet, motivovat a pomáhat. Největší díky letos patří klučinovi, který byl na další překážce – bendru – a pomáhal (převážně holkám). Vysel na překážce a pomáhal jim s nohama a jistil je, protože tam se člověk fakt bál.

Kde ale byl na tomhle závodě největší problém, byl dozor a to nejen u angličáků, které jsme viděli dělat lidi jen do kliku nebo i natažených rukou, bez výskoku a fakt totálně blbě, ale i při plnění překážek. Táta s mámou byli u Multiringu přes 30minut a táta tam skoro na dotyčnou (dobrovolnice s brýlemi) vyběhl. Jednak na to prý totálně kašlala – zvonky byly přetočené, stejně jako kruhy a ona se to ráčila vracet až když se jí zachtělo a ještě řvala na závodníky, ať “čuměj” a najdou si jinou dráhu a jí tam nelezou. Nechávala do toho lidi kopat i lézt ve dvou drahách naráz – prostě uplně mimo a ještě byla na lidi  fakt nepříjemná. Situaci zachraňovali ostatní závodníci. Takže tohle je fakt za mě jediné, co mě štvalo. Tohle a umístění 6 překážek za sebou – protože nám na to konto několik lidí řeklo, že viděli lidi, jak překážky normálně obchází, vůbec je nedělají a jdou dál. Šidit angličáky je jedna věc, ale nedělat ani překážku ani angličáky je na pěst.

Pak pár dalších překážek – nebudu to už vypisovat – ale poslední tři překážky nás dorazily.

Sáně, který byly neskutečně těžký, lano mokrý a dráhy samej kořen a kámen, takže to bylo neskutečně vysilující.

Oštěp – klasika a 30 angličáků.

Z-wall – přímo u cíle!!! Takže po 30 angličácích se člověk zvednul a byl v cíli za 5 metrů. To bylo fakt na palici a ten závěr nám to naprosto zkazilo. Žádný oheň, žádný běh do cíle. Nemluvě o tom, že Z-wall je jednoduše sviňárna, kterou nedokážu pochopit, protože se vždycky dostanu do místa, kde nedosáhnu na další madlo a musela bych se pustit oběma rukama a poskočit – a to je fakt totálně jinej level. Ale jiní to dávají, takže mlčím.

Shrnutí

Údajně 12,4 km – mně se vybily hodinky na 12km hodinu před cílem a podle jiných to bylo celkem 13,5-14km se vším všudy.

Překážek bylo 28 a převýšení neskutečných 1017m!!

A k těm překážkám – je to stejné jako s Infinity war: pokud máš pocit, že to šlo udělat jinak, tak nešlo – ta jedna jediná možnost byla tahle. Protože “tohle je Spartan”!

Celkem 2000 závodníků a pouze 500 žen – což mě příjemně zvedá ego😍.

Náš čas tragickej – 5:13, ale neběhali jsme a David se zasekával před každou překážkou. Mně do toho moje hlava kecá, ale je to nic oproti té Davidově. Ta mu do toho kecá, straší ho a ještě ho naádá, ať to vzdá. Musím ho do ní asi víc mlátit, ať to z ní dostanu, protože on na to má!

Takže do Lipna a Beastu máme co zlepšovat! trochu jsem doufala, že Beast dáme pod 6 hodin, ale zřejmě budeme rádi za 8😕Ale to si nechci připouštět – když jsme dali Prčice a 42km za 7hodin, tak tohle nejvíc za 7 snad dáme taky!🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *