Spartan race, Sportovkyně

Spartan Beast – Jak jsem se skoro utopila…

Tak jsem dneska zjistila, že jsem za toho půl roku nebyla schopná sepsat jak Camino, tak Spartan Beast.

Jak je to možné? To vím.😄

Ale abych tedy zavzpomínala…

Lipno bylo boží. Jednoduše boží. Počasí vyšlo super – bylo teplo (ráno kosa jak debil, ale my startovali až v půl dvanácté a to už svítilo sluníčko a začínalo být – řekněme teplo.

Na sobě kraťasy, podprsenka, triko a triko s dlouhým rukávem. Moje extra drahé kompresní podkolenky jsou ztraceny (tedy – teď už opět nalezeny, ale na závod, na který jsem si je kupovala, jsem je neměla).

Triko s dlouhým rukávem jsem sundala asi po 2 překážce a už si ho nevzala.

Jak asi můžete poznat, tak jsem to přežila😄Ale místy to bylo dost na hraně.

Tedy ze začátku mi to přišlo dost pohoda. Trasa pořád nahoru dolu po sjezdovce, po které jsem pár zim jezdila na prkně nebo lyžích, takže jsem je dobře znala a užívala si to bez sněhu😊

Monkey bar přeručkovaný – velká radost! Ještě větší následně na rovnováze – taky zvládnutá. Čekáníčko na Davida, který to nedal a pokračování do kopce.

Sem tam přelézt zeď, odtáhnout sáňky (celkem těžký) a nahoru dolu.

Bohužel už vám neřeknu říkanku, kterou jsem si vytvořila na základě memory testu, ale vím, že David v té své někoho bil tyčí😄 A já tam měla 6 a Y.

Sandbagy mě dost štvaly, protože na mě vyšel natržený pytel a já měla písek všude. Jasně – Spartan, to k tomu patří.

Bahno cajk – boty krásně šplouchaly a vydrželo jim to myslím dalších pár kilometrů.

Šplhání po síti super, na to jsem se těšila. Následný Olympus pro mě znamenal prvních 30 angličáků. Snažila jsem se, ale hlava to asi vzdala. Asi si řekla “o co jde, máme za sebou takový kus cesty a bez ztráty věnečku, tak proč si neudělat 30 angličáků”…

Jo, to sem byla ještě fakt veselá.

Pak byla nekonečná rovina, následná fronta na 10 minut na Vysokou stěnu a zase dlouuuuuhý pochod/klus.

Armer mi přišel směšně snadný, ale následny Slackline mě zničil. Ve fitku jsem to zkoušela a i mi to šlo, ale tady – ani prd. To jsem samu sebe neskutečně zklamala a o to víc, že David to dal.

Trochu jsem si zase zvedla sebevědomí po dlouhém pochodu na Benderu, kde jsem tedy potřebovala pomoct na první tyč a nahoru to zvládla sama podle sebe. Kluk pode mnou můj styl označil jako dost zvláštní, ale “když mi to prý takhle vyhovuje, tak proč ne” – to mě dost znervóznělo, ale dala jsem to. David si udělal angličáky – ten to jen zkusil a hned vzdal.

Twister – bez šance. Ruce řekly, že jsou slabé a hlava jim to okamžitě uvěřila. Tedy ne okamžitě, takže jsem cítila, že začínají být unavené.

Stezku korunami stromu se Sandbagem jsem si neskutečně užila!! Nahoře – po schodech – pauza jen kvůli Davidovi, ale energie bylo na rozdávání. Ten pocit byl boží! Dolu jsme to skoro seběhli, odhodili sandbagy a začali fest bolet ramena. Táhla jsem to špatně.

No nic, vylézt a přelézt síť a jde se dál.

Šplh po laně.

Lana totálně mokrý.

První pokus – do 2 metrů a skluz dolu. David šel dělat angličáky, ale já to nehodlala vzdát.

Odpočinek a druhý pokus.

Ani hovno. Rozedřená noha a mozoly. Nechápu to, ale ruce prostě nefungují. Hlava by chtěla, tělo by chtělo a já vím, že jsem na to měla, ale ani prd. Ani na třetí pokus jsem to nedala a totálně se vysílila.

To jsem se na sebe neskutečně naštvala.

Pak seběhnout dolů a Monkey bar Ačko – tedy ručkování šikmo vzhůru.

Opět – ve fitku jsem to trénovala a za normálních okolností bych to dala. Teď ani prd. Opět – David se “pokusil” a hned šel na angličáky, já tam visela jak tatar, dostala sen a třetí a spadla. Asi jsem se i bála, že spadnout z větší výšky na tvrdou zem by mě pravděpodobně stálo kotník.

Potěšila nás následná zkouška Memory testu – odrecitovali jsme naše říkanky, podivili se lidem, co tam dělali angličáky a šli už celkem pomalu dál. Potkali jsme skupinku chlapů, kteří startovali 15 a 30minut před námi, což nás opět neskutečně nakoplo a víc zvesela jsme pokračovali dál.

A jak jsme se blížili k plazení v bahně, byli jsme si víc a víc jistí, že jsou to hovna. To byl TAK NESKUTEČNEJ SMRAD!

Nevěřila jsem tomu, že po nás chtějí, ať do toho vlezeme, ale vlezli jsme a náramně se bavili. Teda já rozhodně a strhla jsem i několik lidí kolem. Obdivovala jsem týpka, který si to “štrádoval” do hloubky a vylezl kompletně “od hoven” a ani nezpomalil.

Abychom se chápali – nešlo o hovna, ale podle smradu byste to nenazvali jinak.

A ještě velký shoutout mým hodinkám – Garmin Forruner 35, které byly ale TOTÁLNĚ od bahna a v pohodě to zvládly. Bahno sem z nich tahala ještě 14dní, ale fungovaly pořád luxusně.

Zbytek závodu už byl spíš jedno velké fiasko.

Oštěp – ani prd. Fronty ako kokos a nic. David to opět dal. Takže 2 ze 3 Spartanů to zvládnul.

Hned za tím Dunk wall a moje skoro-smrt.

U podplavání stěny je v pravidlech, že jdete se vším, co máte s sebou. Takže žádné podávání si batohu a oblečení odložené na straně. Prostě co máš na sobě a s sebou jde pod vodu. Klasicky se tam hemžilo 8lidí odhodlávajících se potopit a na mě už čekal David u Herkulesu.

Takže na co bych čekala, šla jsem uplně vpravo a nedala jsem si ani chvíli se na překážku pořádně podívat, abych si třeba všimla, že je o pořádných pár cm níž, než ostatní.

Nádech – potopení – podplavání – zásek.

Zasekl se mi batoh o “něco” ve dřevě a já nemohla dál.

Naprostá panika, škubání, bouchnutí do hlavy a vynoření.

Kašlala a skoro zvracela jsem vodu ještě několik minut. Naprosto vyčerpaná a vyděšená.

Fakt jsem se bála, lokla jsem si a byla jsem tam sama, protože David byl daleko přede mnou. Čekal na mě, uklidnil mě, šel na Herkula a v pohodě to zvládnul. Já to zatím taky pokaždé zvládnula – na Sprintu pohodička, na Supru těžký, ale tady? Opět – ani prd.

Fakt jsem se snažila, ale po prvním pokusu (kdy mi to lano šíleně prokluzovalo mezi prsty) mi bylo řečeno, že mám jen jeden (blbost!!) a ať jdu na angličáky. Já zmrznutá na kost, prsty neudělaly pěst a pak jsem sledovala, jak si to tam holky přišlapávaj, sedají si na provaz – dokonce s tím i popocházejí. Fakt mě to nasralo. Neskutečně!! Protože jasný – děláte to pro sebe, ale krucinál ony se pak budou chvástat stejnou medailí, jako já a s menším počtem angličáků i časem, ale přitom podváděly!

Fakt mě to opět sejmulo a byla jsem naštvaná – zklamaná a nešťastná.

Kýble s pískem – to jsem totálně organizačně nepochopila, ale okej. Tam byly super zlaté brigádnice (které zdravím, pokud toto čtou <3)

Po seběhnutí už jsme cítili cíl.

Ale – neříkej hop …

Čekal nás multiringtakže angličáky.

Pak plavání. V Kutné hoře byla studená voda – ale jen pár metrů. Tady jsme ve vodě jen o pár stupňů teplejší museli plavat.

Záchranných vest bylo málo a já se bála, že v tom neudělám tempo, tak jsem šla bez ní. Velká chyba.

Pořád jsem udržovala oční kontakt se záchranářkou ve člunu, protože jsem měla reálný strach, že dostanu křeč a půjdu pod vodu.

Doplavali jsme na konec a tam Slip wall. Neskutečně se tam lidi trápili. Ve finále to bylo tak, že bez pomoci se nahoru nedostal skoro nikdo. Jištění zespod nebo zvrchu… Já se zasekla kousek před vrcholem a nešlo to. Prostě nešlo.

Nakonec mi pomohl pán nahoře.

David pomáhal slečně, jemu shora nějaký pán.

Pár lidí to prostě obešlo. Šmejdi.

Před plaváním zpět nás ještě čekal Z-Wall. Další lahůdka. Dostala jsem se přes druhý záhyb a pak ende.

Tentokrát sem se ale neudržela a okřikla týpka, co se držel za horní hranu stěny. Na Z-Wallu se podvádí asi stejně často, jako u Herkula. Lidi se drží nahoře, odrazí se od země – totálně a vědomě porušují pravidla a nebo dělají jen 5-10angličáků. Slečna vedle mě začínala u mého 3. angličáku a odcházela při mém 15. A to je fakt nedělám extra pomalu. Jako sorry, ale na Spartan Beastu bych to fakt nečekala – ať si podvádí na Sprintu, ale tohle už by mělo být “něco”.

Plavání zpět – to už jsem fakt přežila a navazovala oční kontakt s tátou, který pro mě byl větší jistota, že mě nenechá se utopit. Pak jen přelézt stěnu a oheň.

Tedy oheň – doutnající polínka.

To mě nasralo totálně. Celý rok jsme čekali na oheň a ani při tom Beastu jsme ho neměli!!

Čekali jsme na skupinky, které chtěli jít společně a dělali tam kravinky – takže čas se nám tak už poněkolikáté uměle navýšil, ale upřímně – na to sere pes.

Za jak dlouho jsme dali Spartan Beast? Už nevím.

Měli jsme s sebou každý dvě tyčinky a energy gel. Před tím jsme si dali pořádnou dávku Edgara (fakt doporučuju!!) a na cestu jsme měli ve vodě ionťák a po doplnění jen vodu.

Zvládli jsme to myslím dobře – bez zranění, jen potlučení a unavení.

Ale druhý den jsem vedle bráchy šla Sprint. Nedělala jsem překážky, ale běžela vedle něj – a zvládla sem to:)

I on to zvládnul, ale nadával mi asi 2/3 závodu – nasranej na brigádníky, co neznali pravidla a ostatní, co podváděli. V neděli byla daleko větší zima, takže mi ho při každém namočení bylo fakt líto, ale zvládnul to 🙂 A to fakt neměl natrénováno. Ale nelituje 🙂 A neonemocněl :))

Takže sumasumárum – moc se mi to líbilo a trifecta je doma!

Samu sebe jsem víc zklamala, než potěšila (protože jsem věděla, že to dám – pokud se vážněji nezraním) a klasicky mě štvali podvádějící a brigádníci, co je to nechali dělat a ti, co neznali pořádně pravidla (ale!!! na druhý stranek jsem jim neskutečně vděčná za jejich práci, protože chápu, že bez nich by to nešlo a dělají to zadarmo – což mi přijde tedy taky dost na nic).

PS: nevím, jestli jste to zaznamenali, ale “prd” je poslední dobou moje oblíbené slovo. Nevím proč… 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *