Půlmaraton, Sportovkyně

Půlmaraton

Stále (a zřejmě i navždy) se považuju za člověka, který nesnáší běhání. Proč tedy běhám? Asi jsem částečně pozér a nechala jsem se strhnout touhle dobou, a na druhou stranu miluju ten pocit potom. Potom, co se přemluvím k tomu jít běhat a uběhnu vzdálenost, kterou si zvolím  – ten pocit, ty endorfiny! Je to skvělé. A poslední dobou je to ještě o tolik lepší, protože po standardních 5km mi hlava říká, že to stačí a dál už nemusím, takže když zaběhnu těch zvolených 10 nebo 14km, tak jsem na sebe skutečně pyšná🤩

Když jdu na kolo, je to něco jiného. Nepřipadá mi to jako taková výzva – tedy ne každá jízda. Zato běhání, to je pro mě výzva snad každý běh😄

A pak, jedné temné noci mě napadlo, že bych mohla běžet půlmaratón! Po předchozích odstavcích se to nemusí jevit tak šílené, jak to ve skutečnosti je, tak si to raději vysvětlíme…😅

Proč je to tak absurdní?

  • Nesnáším dlouhé tratě – už na atletice jsem běhala maximálně 200metrů a cokoli delšího jsem nenáviděla. Neuměla jsem si jednak rozložit síly a navíc mě to skutečně nebavilo. A nebaví mě to doteď😄 Mám ráda tratě maximálně na 5km a nebo nějakým zajímavým terénem. Ale i tak mě to nebaví víc, jak 10km (přesněji – na delší bych si netroufla).
  • Po (částečně zpackané) operaci štítné žlázy mám srůst na hrtanu. Bohužel díky tomu se nemůžu pořádně nadechnout – dýchání do břicha je téměř nemožné a to se mě tam snažila rozdýchat skutečně spousta odborníků😄 Takže jsem se s tím tak nějak smířila. Teda měla jsem se s tím smířit – jak mi řekl doktor: „jsou i jiné věci co můžete dělat“.
  • Neudýchám ani 3km – kvůli výše zmíněnému srůstu mám jakoby sníženou kapacitu plic a nedokážu to udýchat. Což už samo o sobě by mělo být důvodem, takové vzdálenosti a hlavně závody, prostě neběhat. Pokud to neudýcháte, nemáte tam co dělat. Bohužel jsem i docela pozdě začala řešit otázku železa, kterého mám při darování krve obvykle nedostatek – což prý taky dost ovlivňuje vstřebávání kyslíku v těle. Jak to říct – všechno špatně😂😄
  • Běhám pomalu – k tomu nemám co dodat – možná je to důsledek toho všeho, možná mám strach abych nezkolabovala a nebo se nohám nechce. Každopádně pravidelně potkávám na okruhu kolem Hamru všechny proti-běžce na jednom okruhu dvakrát😕😄
  • Příprava 10dní místo 10týdnů – to mluví samo o sobě. Na většině běžeckých stránek máte doporučený tréninkový plán, který by vás na tenhle závod měl připravit. A nikde by vám zaboha nedoporučili ho běžet, když vaše reálná příprava čítá jen 10 dní.

Proč si z toho ale nic nedělám a jdu do toho?

  • Nevnímám to jako závod – ačkoli celý život vnímám snad jakoukoli činnost jako závod a snažím se v ní být lepší než ostatní (a protože to dělám skutečně ve všem, tak jsem ve všem průměrná až podprůměrná), tak tentokrát jsem se vnitřně skutečně smířila s tím, že se nebudu snažit být lepší, než kdokoli.
  • Výzva mě ke mně – ne výzvu “zaběhnout to co nejrychleji“, ale “zaběhnout to!“Včera jsem navíc zjistila, že půlmaratón zaběhl i můj šéf-advokát, který nikdy neběhal, takže to skutečně musím zvládnout taky.
  • Dotáhnout něco do konce – jsem člověk, co se často vymlouvá. Spoustu věcí nikdy nedokončím, protože si řeknu, že to stejně nebylo pro mě, nebo že není vhodná doba/nemoc/nehodí se to/nejsem na to stavěná… Ačkoli se pro mě půlmaratón vůůůbec nehodí a je to na poslední chvíli, tak právě proto to musím zvládnout. Dokážu si tím (snad), že dokážu víc, než si sama myslím a není třeba věci sabotovat předem jen proto, že z nich mám strach.
  • Komfortní zóna – to snad ani nemusím vysvětlovat😄

A proč nemůžu couvnout?

Protože to stojí spoustu peněz, o které nechci přijít a kvůli vám a rodině. Nedokázala bych se pak podívat do zrcadla nebo napsat jediný příspěvek, aniž bych se necítila jako zbabělec.

 PS: Za podporu budu ráda! 😄 😅

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *