Online deníček, Sportovkyně

Moje cesta k běhání

Vy to asi nepochopíte, ale já jsem běhání nesnášela. Běhala jsem sice za Duklu jako dorostenka, ale cokoli delšího než 200 metrů byl pro mě očistec. U 800 metrů jsem tradičně přepalovala start a nic delšího nepřipadalo v úvahu.

Pak jsem začala běhat – jednak protože to dělal každý a chtěla jsem hubnout. Že se během nehubne, jsem zjistila až za pár let a stejně tak mi začalo lézt na nervy, že běhá každý…

A já nerada dělám to, co každý.

A hlavně jsem to neměla ráda. Rudá jak rajče (to mi na tom vadilo asi ze všeho nejméně – stále mi to přijde jako dobrý argument pro ostatní, že když já můžu běhat a vypadat při tom takhle, může každý😃), plíce to nedávaly (a nedávají to stále – to bude běh na dlouhou trať …dobře zvolené připodobnění Jani😃), nebavilo mě to – štvalo mě to – otravovalo mě to a můj strop bylo 5-6 kilometrů.

A tak jsem pořád končila a začínala… končila a začínala …

Až jsme adoptovali Froda a já začala běhat se psem.
A to mě bavilo.
Jednak proto, že jsem zabila dvě mouchy jednou ranou, ale také proto, že jsem se soustředila na psa a nebyl čas na unavené a znuděné myšlenky.

A tak mi to vydrželo i s Vaflí a Mandlí.
U Mandle jsem tomu chtěla dát i punc profesionality a věnovat se canicrossu, ale ukázalo se, že ona o to zájem nemá a já na to nemám vůli – táhnout to za nás obě.

A tak šlo běhání opět od 10 k 5 a já měla 14 dní drive jak při tréninku na maraton a další měsíc jen cvičila nebo chodila na kickbox.

Jak tak nad tím přemýšlím, není to se mnou lehký. Jsem netrpělivá a dychtivá, ale po nějaké době – když nejsou vidět výsledky – se na to vykašlu😓😓😓
Letos s kartami hodně zahrála korona a to, že cvičit se dalo-nedalo a po první karanténě se mi přestalo chtít cvičit doma. V létě to bylo hodně o kole a kickboxu a s příchodem chladnějšího počasí, změně práce a dalším lockdownu přišel běh🤩
A přišel běh u Zaklínače.

Ano, takhle si představuju, že by se usmál a zatleskal, kdyby mě viděl běžet.

A mě to – světe div se – začalo poprvé v životě upřímně bavit🥳
Během výzvy Adventního běhání to vypadalo chvíli jako obsese – já prostě musím jít běhat, děj se co děj, ale naštěstí jsem to zvládla rozpoznat a na týden si dát pauzu (samozřejmě až po výzvě – zvládla jsem běhat denně celých 25dní adventu!).

První den pohoda. Druhý den pohoda, večer neskutečný nástup emoce „musím jít běhat!“ a pak opět klid. Tím jsem si dokázala, že to není závislost – nové řešení problémů a únik z reality.

Dokonce jsem si zaběhla v novém roce půlmaraton.
Jen tak.
A hlavně jen tak ani ne měsíc poté, co jsem si ho zaběhla v prosinci. A to jsem Zaklínače poslouchala jen půl cesty, protože jsem doposlouchala poslední knihu na osmém kilometru a dva kilometry jsem to vstřebávala😃

A přesně jak to říkal Forrest – ,,prostě jsem běžel“.
A upřímně – nemít totálně promáčené boty a žízeň, asi bych v neděli klidně běžela dál. Koukala jsem na ukazatel s nápisem Mělník a říkala jsem si, co by mi Víťa řekl na mou prosbu, jestli by pro mě nesjel do Mělníka, že jsem se nechala trochu unést😅 😂

Už chápu, co mnozí vidí na delších trasách🥰
Něco na nich je.
Ono až po těch pěti kilometrech se teprve člověk skutečně rozběhne🙃

Baví vás takovéhle články?
Dejte mi to vědět zprávou nebo do komentáře🙌

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *