Sportovkyně, Ze života

Končím.

Už 14 dní se snažím tenhle článek napsat. Myšlenka je jasná, ale vypisovat se se všemi okolnostmi nebo to říct jednoduše – s nadsázkou?..

Myslela jsem si, že to nechám vyšumět. Že přece „nikomu nemusím nic vysvětlovat ani se obhajovat“. Jenže já vlastně chci. Chci se s vámi o to podělit.

Končím. S čím? S trenéřinou.

Poslední tři měsíce už mě to víc s*re, než mě to baví a dělám to už jen kvůli klientům. Nechci se na ně vykašlat proto, že už mě to nedává to, co dřív. Ale musím. Už na sobě sama cítím, že tomu nedávám tolik, co dřív. A flákat to rozhodně nechci. Takže odtrénuju to co musím – co dlužím – co je potřeba a ádié.

Co se stalo?

Nic.

Už toho bylo prostě jen moc. Pořád dokola to samé. 5 let fitko každý den, nebo ob den. Pořád počítání opakování – pořád vymýšlení kombinací a stejně se navracení k těm osvědčeným klasikám. Přestalo mě bavit experimentovat a zkoušet nové cviky a to je cesta do pekel.

Mám pocit, že jsem vyhořela tak před půl rokem, ale pořád jsem se snažila ten plamen rozfoukávat, ale už to nemá smysl. Před pěti lety pro mě fitko znamenalo všechno a cítila jsem se jako NĚKDO. Jako trenérka. A jímala mě panika, kdybych o to – o tenhle „titul“ měla přijít. Ale to podstatné ve mě zůstane – vědomosti a zkušenosti mi nikdo nevezme a můžu se k tomu v budoucnu klidně vrátit.

Třeba jo, třeba ne.

Teď to pro mě znamená jen stres a odpor. Řešit kolik mám klientů, kdy kdo může, co mi kdy kdo zruší, jak to stihnu s venčením a kolik času strávím na cestách… Jen ta představa a běhá mi mráz po zádech. Je to blbost, ale je to tak. Nutila jsem se do toho už moc dlouho. Je to jak být s partnerem už jen ze zvyku – jen proto, abyste nebyli sami. Už v tom není láska. Tak je třeba, nechat to jít.

Ani si neumíte představit, jak strašně se mi ulevilo. Jaký kámen mi spadl ze srdce. Ano, procházím teď neskutečnou spoustou změn a čekám, kdy mě to sejme, ale zatím mám pocit, že všechna moje rozhodnutí jsou správná.

Co budeš dělat?

Sportovat. Věřte nebo ne, ale ve chvíli, kdy jsem se s tím rozhodla seknout jsem začala sportovat víc, než za posledního půl roku. Chodím plavat, zase běhám – oboje podle nálady a energie. Našla jsem si nové fitko a tam si dala pořádně do těla. Takže za posledních 9 dní jsem 6x něco dělala:) A miluju to!

Takže jedna obří kapitola končí. Kapitola, o které jsem si myslela, že potrvá celý život. A ani se mi nechce brečet – nechala jsem to dojít tak daleko, že místo slz bych si teď raději nafackovala, že jsem to neudělala dřív. O nic přece nejde. Nic nezabíjím, jen jdu dál 🙂

Takže tolik k mému „ukončení trenérské praxe“ 😀 Vyblila jsem si tu mozek a srdíčko a třeba tím i někoho inspirovala, že pokud vás něco, co jste dřív milovali, teď dlouhodobě sere, tak je OKej nechat to být. Dejte si odstup, zkuste něco jiného – zkuste to bez nucení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *