Cestování

Praha – Prčice = maraton 2.0

Jakmile jsme se rozhodli pro Spartan Trifectu a zaběhli první Sprint, dodali jsme si odvahu pro více podobných akcí!

Takže vyjma běžeckých závodů (do kterých by David prostě nešel 😀 ), jsme se rozhodli zkusit pochod Praha-Prčice. Tedy (stejně jako 90% účastníků) nějakou jeho kratší verzi.

Chápu trasy, které vedou ve směru z Prahy, ale jsou prostě kratší. Takže trasu Tábor-Prčice fakt moc nechápu 😀 Ale budiž – dokonce jí letos šlo nejvíc účastníků.

My jsme zvolili trasu dlouhou 43km (ve finále 41,5km) z Benešova.

Krize hned na startu

Cesta začala skvěle! Rozhodli jsme se vyzkoušet naše nové hydrovaky, co máme pořízené na Spartan. Dobrej nápad – David nadšenej – mně 0,5l vody vyteklo do batohu. Takže mokrý věci – mokrej batoh – mokrý záda. Chtěla sem tam ten hydrovak rozšvihat na atomy. Zuřila jsem. Dost.

Ale prošla jsem se zpátky do auta, pokusila se krapet osušit batoh a záda, přelila trochu vody do malé flaštičky a šlo se.

Takže start nic moc. Tak tři kilometry mi trvalo, než jsem splaskla a David rozdejchal to “zdržení” na startu a pak už se šlo skvěle!

Pochvala za oblečení

Tímto si (nám) uděluji pochvalu za oblečení! Netáhli jsme s sebou žádnej velkej batoh plnej blbostí, ale jen camel-bag se svačinou, vodou, balíček kapesníků a náhradní ponožky. Ty nám nařídila mamka kvůli puchejřům. Doteď tomu moc nerozumím, ale povině jsme je tam měli (ponožky, ne puchýře 😉 :D). No a na sobě hlavně dobrý boty – já 3 roky starý botky na běhání, který nadevše miluju, ale už jsou tak potrhaný, že je beru jen na kolo a dlouhé trasy. Kraťasy, triko a lehčí bundičku a hotovo. David si vzal prozíravě brýle – já tím nechtěla pokoušet počasí 😀 a prohloupila jsem. Ovšem já si vzala bundu s odepínacími rukávy a to byla vélká paráda! 😀

Docela jsem litovala (a nechápala) další chodce, kteří se oblékli do džínů, bund s kožíškem, dokonce jsme potkali slečny s botama na klínku…

Tempo nebo smrt

Ze začátku jsme měli luxusní tempo a nestíhali se divit, jak nám ubíhají kilometry. 7km jsme takřka nepotřehli, po 12km jsme se radovali, jak nás nic nebolí a jak se nám jde super a držíme tempo. Chtěli jsme se v ideálu držet na 7km/hodinu a dařilo se nám to v průměru na 6km/hodinu.

No ale na nějakém 20kilometru přišla na Davida luxusní bolest do plosky. Tak luxusní, že zkoušel chodit pozpátku i bokem, ale nic nepomáhalo. Takže na druhé zastávce jsme sundali boty a přišlo na masáž chodidel.

Žůžo labůžo a šlo se dál.

Terén se začal v druhé polovině dost vlnit a přišlo nám, že už neprocházíme tak super místy.

No a nebo to bylo jednoduše tím, že jsme začínali být víc a víc vyřízení.

Náraz do zdi

Snad každý, kdo běhá maraton/y, mluví o “zdi“. Je někde mězi 28.-32. kilometrem a zažije jí prý každý běžec. Je to prý skutečně jako narazit do zdi a najednou to nejde. Nohy bolí, nechce se jim, hlava do toho kecá a rozmlouvá nám každý další krok.

No, nevím, jestli se to děje výhradně u maratonů, ale nám se to stalo taky. Pravda, až na nějakém 35.kilometru, ale po něm to prostě nešlo. Každej krok stál za hovno, byla to nuda, byli jsme naštvaní, protivní, sem tam světlá chvilka, ale pak zase ticho a funění.

Mě začalo štvát i to sluníčko (a to už je sakra co říct – v takových chvílích se volá sanitka 😀 ).

Ale když jsme dorazili do Prčic a dali si horalku, všechno z nás spadlo a bylo to super. Chyba byla, že jsem si sedla. David ten se skácel, ale já cejtila, že bych neměla a tak jsem se v sedě alespoň protahovala a pak šla raději pro kofolu a zjistit, odkud a kdy to jede zpátky do Benešova.

Doprava za jedna

Hodně jsem četla, jak si lidi stěžují na dopravu a jak museli strááášně dlouho čekat atd.

Za nás to bylo v pohodě.

Autobusy na nádraží do Benešova jezdili pořád (doslova) a stál asi 30kč (teď nevím, jestli za jednoho nebo za dva – blbec sem s tím psaním neměla otálet, sorry).

Ano, byla tam fronta (rozuměj – dav) jako kráva, ale odsejpalo to krásně. On člověk si musí uvědomit, že to šlo nějakých 27 000 a všichni došli na jedno a to samé místo. V různé hodiny, ale stále jen do Prčic. A těch, kteří se dostávali z Prčic po vlastní ose nebo svým autem bylo pár. Takže stěžovat si, že “to trvalo” nebo “mačkali jsme se” – buďte rádi, že tam něco takového vůbec bylo a ta doprava byla fakt posílená.

A my to i krásně vychytali a po příjezdu na nádraží nám do pár minut přijel vlak – všude spousta lidí ve vestách, kteří všem (včetně nás) dokolečka říkali na jaké nástupiště mají jít a kam jede tenhle a kam tamten vlak.

Vlak narvanej – to se dalo čekat, ale sedli jsme si. Lístky jsme kupovali ve vlaku – přesně ve chvíli, kdy jsme vystupovali v Benešově 😀

Ale to ne-čekání je asi i tím, že jsme dorazili relativně brzo – před čtvrtou a v tu dobu byla ještě spousta lidí na cestě a spousta jich odpočívala na náměstí, takže na bus se jich tolik nehrnulo. Po šesté to prý začínal být masakr. Ale tak – hold je to kultovní pochod s cílem v jednom místě a koná se jednou za rok. Tak se s něčím takovým musí počítat.

Následky a půjdeme zas?

Následky… No stali se z nás namr*aní zombíci a pořád jsme se jeden druhému smáli, jak nemůžeme chodit, ale jak říkám – smáli jsme se. Žádné puchýře, zvrtkuté kontíky, natažené svaly … jen vyčerpání, ne asi nejlepší příprava a u Davida sakra špatné vložky do bot.

Ale za mě můžu jednoznačně říct, že bych to šla zas a strašně bych chtěla zkusit celou trasu – těch 70km! Ale nevím, jestli bych to zvládla jít – musela bych alespoň místy popoběhnout, protože by mi to nezvládla hlava. Ne tak daleko se svýma myšlenkama – protože David by to se mnou asi nešel (teda šel, ale nepopobíhal by). Tak uvidíme – možná příští rok 50km, možná sama 70km, možná 70km ve dvou 😉 Ale pokud do toho něco nevleze, tak si myslím, že půjdeme zcela určitě 😉

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *